První vězeň prošel branou 25. října 1829
Charles Williams, vězeň číslo jedna, přišel do Eastern State Penitentiary 25. října 1829. Podle dochovaného úředního záznamu šlo o muže odsouzeného za krádež hodinek, pečetidla a klíče. Dostal dva roky vězení s prací. Když jej úředníci přijímali, vstupoval do instituce, která měla změnit způsob, jak se v Americe přemýšlí o trestu. V té době bývaly věznice přeplněné a lidé odsouzení za rozdílné delikty se často mísili v jednom prostoru.
Filadelfští reformátoři věřili, že odsouzený nemusí být napravován především bolestí. Pokud dostane klid, pravidelnou práci a čas na vlastní svědomí, může se prý změnit. V tomto přesvědčení znělo cosi pokrokového. V praxi však reformní naděje vedla k velmi přísnému režimu téměř úplného oddělení vězňů.
Sedm křídel jako paprsky jednoho kola
Architekt John Haviland navrhl objekt s centrální rotundou, z níž vybíhalo sedm celových bloků. Z jediného středu bylo možné organizovat kontrolu i provoz. Mohutné vnější zdi a gotizující průčelí působily jako hrad, ale za nimi vznikla technologicky ambiciózní instituce se soukromými dvorky u cel a na svou dobu neobvyklým vybavením.
Každý vězeň měl být oddělen od ostatních. Ani při cestách mimo celu se neměli odsouzení navzájem poznávat; pro tyto situace se používaly masky. Celý systém byl vymyšlen tak, aby se vzájemná komunikace téměř vytratila. Samota nebyla nahodilým vedlejším produktem stavby. Byla samotným nástrojem reformy.
Proč si reformátoři mysleli, že izolace pomůže
Takzvaný pensylvánský systém vycházel z představy, že špatné návyky se šíří společností ostatních odsouzených. Člověk odloučený od rušivého okolí se podle jeho zastánců může soustředit na nápravu a přestat se učit kriminalitě od druhých. Práce měla udržovat disciplínu, zatímco samota měla vytvářet prostor pro svědomí. Odtud také pochází význam slova penitentiary, instituce spojené s pokáním.
Jedna velká otázka ovšem zůstala nevyřešená: kdy se klid mění v psychickou zátěž? Historie Eastern State ukázala, že izolace může znamenat dlouhé hodiny bez běžného lidského kontaktu. Vězni nejsou jen nositeli „špatných návyků“, ale i sociální bytosti. Reformátoři se snažili odstranit jeden druh utrpení, zároveň však vytvořili jiný.
Charles Dickens nebyl ohromen
Když do věznice roku 1842 přijel Charles Dickens, nepokládal její pověst za důkaz úspěchu. Samovazbu popsal jako krutou a chybnou právě kvůli jejím psychickým účinkům. Nešlo o moderní laboratorní zkoumání duševního zdraví, ale o mimořádně výrazné svědectví člověka, který viděl důsledky zdejšího režimu a veřejně je kritizoval.
Přesto měl projekt ohromný vliv. Podle historických materiálů areálu inspiroval stovky dalších věznic. Architektonické řešení bylo praktické pro dohled a organizaci, i když samotná filozofie izolace ztrácela přesvědčivost. Eastern State tak současně ovlivnila vězeňskou architekturu a otevřela spor o to, jaké zacházení s člověkem může stát považovat za nápravu.
Dnes zůstaly cely i nepříjemná otázka
Pensylvánský systém byl v Eastern State oficiálně opuštěn roku 1913. Věznice fungovala dál až do roku 1971 a později se změnila v historickou památku přístupnou návštěvníkům. Kdo dnes vstoupí do dlouhých chodeb s vysokými oblouky, může obdivovat pozoruhodnou stavbu, ale také si představit každodennost lidí, pro které byl takový prostor jediným světem.
Příběh Eastern State je cenný tím, že nemá pohodlné hrdiny a padouchy. Myšlenka zlepšit zacházení s odsouzenými byla skutečná, stejně jako následky, které reformátoři nedocenili. Právě proto nám věznice připomíná, že ani dobře míněné společenské experimenty nejsou bezpečné jen proto, že jejich tvůrci používají slova jako pokrok a náprava.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Eastern State Penitentiary – Timeline [2], Eastern State Penitentiary – History [3], Eastern State Penitentiary – By the Numbers [4]. img ai generated
