Pro vědu jsou to prázdná místa v mapě: tiché, nevysvětlené zmizení, které by se v biologických systémech nemělo stát. Tyto tři nejpodivnější medicínské záhady stále nemají uzavřenou kapitolu — a přesto ovlivnily chod světových dějin.
Co se stalo s tancující epidemií, která ovládla Evropu?
Když se ve Štrasburku roku 1518 objevila žena, která několik dní nepřestala tančit, považovali to za psychózu, hysterií nebo posedlost. Jenže během následujících týdnů se přidaly stovky lidí. Tančili až do kolapsu. Někteří zemřeli na vyčerpání.
Kroniky uvádějí, že tanec byl nekontrolovatelný, rytmický, připomínající stav transu. Tato „taneční mánie“ se objevovala napříč Evropou nejméně tři století — a pak najednou zmizela.
Co víme:
nešlo o otravu obilím (ergotismus má jiné projevy),
nešlo o epidemii psychických nemocí (projev byl příliš uniformní),
nešlo o náboženský rituál (vše probíhalo proti vůli postižených).
Moderní teorie pracují s masovou stresovou reakcí na hladomor a války. Jenže ten stres nezmizel. Zmizela jen nemoc. A to bez vysvětlení.
Potní nemoc Tudorovců: zabíjela během hodin — a pak zmizela
V 15. a 16. století se Anglií prohnala choroba, která děsila i aristokracii. Začala náhle: zimnice, bolest hlavy, panická úzkost, poty, kolaps. Člověk, který byl ráno zdravý, mohl být večer mrtvý. Smrtivost byla tak vysoká, že lékaři tehdejší doby radili jedinou věc: „Uteč, jakmile slyšíš první kašel.“
ČTĚTE TAKÉ: Objev, který přepsal dějiny medicíny: první operaci lidé provedli už před 31 000 lety
--
A pak, po několika vlnách — nic. Choroba zmizela. Ne díky medicíně, ne díky hygieně, ne díky izolaci. Nezanechala nám dokonce ani jasný popis původce.
Moderní hypotézy zahrnují:
hantaviry,
agresivní chřipkovou mutaci,
zoonózu, která přestala nacházet hostitele,
neznámý coronavirus před érou genetiky.
Ani jedna nesedí přesně.
Je to jeden z nejděsivějších medicínských paradoxů: nemoc, která se chovala jako extrémně smrtící vir, a přesto nezanechala žádnou genetickou stopu.
Syndrom explodujících ložnic: nemoc, kterou znalo Japonsko — a víc nikdo
V období Edo popisují japonští lékaři zvláštní chorobu: lidé se probudili s extrémní horečkou, křikem a pocitem, že „jejich tělo exploduje“. Někteří omdleli, někteří zkřičeli celé hodiny. Dobové texty zmiňují světelné a zvukové halucinace a stav, který připomíná moderní neurologické poruchy — například REM parasomnii.
Ale pak se stalo něco nečekaného: Choroba zmizela v přesně té době, kdy se začaly měnit sociální zvyky, architektura domů a noční rituály. Byla biologická? Psychologická? Kolektivně kulturní?
Nemáme žádný důkaz. Máme jen popisy a záhadu, která se už nikdy neopakovala.
ČTĚTE TAKÉ: Mozek mění mikrobiom rychleji, než se čekalo: vědci zjistili, že stačí dvě hodiny
Proč mohou nemoci mizet, i když bychom toho neměli být svědky?
Biologie nerada mizí bez stopy. Přesto existuje několik možných, i když neprovedených mechanismů:
Ekologické zhroucení hostitele
Virus či bakterie ztratí zdroj, na kterém přežívala.
Mikroevoluce viru směrem k neškodné formě
Pro viry je výhodnější méně zabíjet, více se šířit. Tudorovská potní nemoc by musela ale projít dramatickou změnou — a to by zanechalo projevy. Nezanechalo.
Zánik v izolované populaci
Nemoc nevstoupí do globálního ekosystému a „vyhasne“. To sedí u japonského syndromu, ne však u evropských epidemií.
Psychoneurogenní fenomény
Masová konverzní reakce, extrémní stresové stavy. Problém: vysvětluje to začátek, ne konec.
Neznámí původci chorob
Viry a bakterie, které neumíme dohledat ani dnes. Lékaři připouštějí: to je zcela reálné.
Proč jsou zmizelé nemoci pro vědce tak děsivé i fascinující
Věda má ráda data. Mizící choroba je opak dat: je to prázdné místo, které brání pochopení evoluce patogenů.
Zmizelé choroby nám připomínají tři věci:
Nevíme, jak moc nevíme.
Genetika infekcí je stále mladý obor.Patogeny se chovají jinak, než čekáme.
Někdy nejsou logické. Někdy nejsou sledovatelné.Některé hrozby se mohou vrátit.
A nebudeme mít žádný návod, jak je rozpoznat, protože jsme jejich původ nikdy nepochopili.
ČTĚTE TAKÉ: Lidé kdysi spali dvakrát za noc: nová zjištění ukazují, že probuzení ve tři ráno není porucha, ale návrat k přirozenému rytmu
Co kdyby se tyto nemoci vrátily?
Tohle je otázka, která dělí epidemiology na dvě skupiny. Jedni tvrdí: „Musely mít specifické podmínky. Ty jsou pryč.“ Druzí říkají: „Podmínky se opakují. Historie také.“ A pravda je, že ani jedna strana nemá dost dat na potvrzení vlastní hypotézy.
Zmizelé nemoci tak zůstávají ve zvláštní kategorii: Mezi biologií, historií a záhadou.
Existují věci, které medicína neumí vysvětlit
Ne proto, že by byla nedokonalá — ale proto, že některé jevy se odehrály v době, kdy jsme ještě neuměli zachytit jejich příběh.
Zmizelé nemoci jsou tichým připomenutím, že lidské tělo, patogeny i ekosystémy mají vrstvy, o kterých stále teprve získáváme první náznaky pochopení.
A možná i proto nás tak fascinují. Některé záhady nejsou určeny k vyřešení. Jen k připomínání.
Zdroje
Hays, J. N. (2005). Epidemics and Pandemics: Their Impacts on Human History. ABC-CLIO.
Waller, J. (2009). A Time to Dance, a Time to Die: The Extraordinary Story of the Dancing Plague of 1518. Icon Books.
Carlson, C. J. et al. (2021). “The Global Virome: Identifying Viral Emergence Hotspots.” Nature.
McSweegan, E. (2013). “The English Sweating Sickness: A Mysterious Medieval Disease Revisited.” Journal of Medical Biography.
Taubenberger, J. K., & Morens, D. M. (2006). “1918 Influenza: The Mother of All Pandemics.” Emerging Infectious Diseases.