A právě díky těmto faktorům se stává klíčovou laboratoří pro astrobiologii, klimatickou vědu i výzkum limitů pozemského života. Nové studie však ukazují, že některé jevy Atakamy zůstávají i nadále nevysvětlené.
Když denní světlo zmizí: region, kde tma přebírá definici prostoru
Atakama není „jen“ suchá poušť — je to území, kde se světlo chová jinak.
Díky extrémně nízké vlhkosti (průměrně pod 2 %) a minimální prachové oblačnosti se zde formuje prostředí, které je podle měření ESO (European Southern Observatory) nejprůzračnější na planetě. Z 300 slunečných dní ročně má většina atmosféru téměř bez rozptylu.
Paradoxně však nejzajímavější není samotné světlo, ale tma. Noční jas oblohy je tak nízký, že spektrální citlivost hvězdných polí dosahuje limitů pozemského pozorování. Některé fotonové jevy, běžně překryté světelným šumem, jsou zde detekovatelné téměř v čisté podobě.
Geologické záznamy potvrzují mimořádnou stabilitu povrchu — některé sedimenty nebyly narušeny přes 10 milionů let. Pro paleoklimatologii představuje Atakama archiv, který téměř nemá obdobu.
Sucho, které odporuje fyzikální intuici: kde ani atmosféra nenese vodu
Na mnoha místech Atakamy nebyl zaznamenán měřitelný déšť déle než 400 let. Tato extrémní aridita přináší podmínky, které jsou na Zemi výjimečné, ale v kontextu planetárních věd zásadní.
Dlouhodobá data z NASA a ESA ukazují, že:
vlhkost vzduchu v některých mikroregionech klesá pod 1 %,
půda neobsahuje žádné organické uhlíkové struktury v horní vrstvě,
UV index v létě přesahuje hodnoty zaznamenané v Tibetu či Himálaji, včetně extrémních UVI≈20.
Vitamin D se v těchto podmínkách produkuje teoreticky velmi rychle, ale zároveň UV-C složka (jindy filtrovaná atmosférou) dosahuje na povrch ve vyšší intenzitě než jinde na Zemi. To znamená, že biologické struktury zde nemohou přežít bez speciálních adaptací.
V důsledku toho je Atakama jednou z hlavních analogových lokalit pro simulace povrchu Marsu. NASA zde testovala instrumentaci roverů i radiační modely.
Přesto však některé fenomény — například nečekané kolonie mikroorganismů v hyper-aridních oblastech — odporují dosavadním hypotézám o limitech života.
Mikrosvěty, které se nevzdávají: mikroorganismy v podmínkách Marsu
V posledních pěti letech publikovala řada mikrobiologických týmů překvapivá data: i v oblastech Atakamy považovaných za „absolutně sterilní“ existují izolované mikroorganismy schopné přežít pod extrémním UV a bez přímé vody.
Laboratorní rozbory ukazují několik klíčových mechanismů:
1) Extrémní fotoprotektivní pigmenty
Některé aktinobakterie produkují pigmenty, které absorbují UV záření na úrovni srovnatelné s modelovaným prostředím Marsu.
2) Metabolismus založený na atmosférických aerosolech
Výzkum (Navarro-González et al., PNAS) potvrzuje, že mikroorganismy mohou využívat nitrátové sloučeniny přinášené větry z Pacifiku.
3) Adaptace na „mikroskopickou“ vlhkost
Místní mikrobiální komunity dokážou využít vodu vznikající při noční kondenzaci molekul v pórech hornin — jde o množství měřené v mikrogramech.
Tyto mechanismy jsou zásadní pro astrobiologii: ukazují, že extrémně suchá planeta může přesto hostit život, pokud je dostatek ochranných struktur nebo existuje alternativa ke klasické vodní aktivitě.
Krajina, která připomíná cizí svět: geologie Atakamy jako model pro jiné planety
Přestože je Atakama považována za téměř ideální analog Marsu, několik faktorů zůstává vědecky otevřených:
1) Nejasný původ hyper-aridního období
Souběžnost tektonických, oceánských a atmosférických jevů není dosud uspokojivě vysvětlena. Proč právě Atakama dosáhla tohoto extrémního bodu, zatím není jednoznačné.
2) Mikroorganismy přežívající bez měřitelné vody
Modely přežití ukazují hranice, které by měly být teoreticky nepřekročitelné. Přesto se nacházejí komunity, které fungují mimo klasické definice habitability.
3) Výjimečně stabilní sedimenty
Některé sedimentární vrstvy nejeví známky narušení po miliony let, což není běžné ani v extrémních pouštích. Tato stabilita je klíčová, ale zatím neobjasněná.
4) Radiační modely
UV-C záření dopadající na povrch v některých lokacích neodpovídá čistě atmosférickým predikcím. Existuje hypotéza, že mikrofragmenty solných krystalů vytvářejí specifický efekt rozptylu.
Atakama jako přírodní laboratoř
Atakama je jednou z nejcennějších přírodních laboratoří pro studium toho, co definuje hranice života, geologie a atmosférické dynamiky. Její extrémy nám umožňují lépe chápat Mars, starověké klimatické cykly i adaptace života na Zemi. Přesto stále existují jevy, které věda neumí uspokojivě vysvětlit — a právě to dělá z Atakamy místo, které přetváří naše chápání planetárních procesů.
Zdroje
Cordero, R. R. et al. (2016). The Solar Spectrum in the Atacama Desert.
Scientific Reports.Boy, D. et al. (2022). Gradient Studies Reveal the True Drivers of Extreme Life in the Atacama Desert. Journal of Geophysical Research: Biogeosciences.
NASA Ames Research Center.