Když chcete pochopit zlo
Existují lidé, kteří celý život hledají odpověď na jednu jedinou otázku. V případě Philipa Zimbarda to nebyla otázka inteligence, lásky ani úspěchu. Zajímalo ho něco mnohem nepříjemnějšího: proč se normální lidé někdy chovají krutě.
Nebyla to náhodná fascinace. Už jako dítě vyrůstal v chudé části New Yorku, kde se setkával s předsudky i tvrdostí okolí. A když byl jako malý chlapec dlouhé týdny izolovaný v nemocnici, začal si všímat něčeho, co ho později definovalo: že prostředí dokáže člověka změnit víc, než si chceme připustit.
Tahle myšlenka ho neopustila. A o desítky let později se ji rozhodl ověřit způsobem, který se stal jedním z nejznámějších — a zároveň nejproblematičtějších — experimentů v historii psychologie.
Experiment, který se vymkl kontrole
V roce 1971 spustil na Stanfordské univerzitě projekt, který měl původně trvat dva týdny. Skupina studentů byla náhodně rozdělena na „vězně“ a „dozorce“ a umístěna do simulovaného vězení v suterénu univerzity.
To, co mělo být kontrolovaným výzkumem, se začalo rozpadat téměř okamžitě.
Dozorci si začali rychle osvojovat autoritu, která jim byla přidělena, a postupně ji posouvali dál — k ponižování, psychickému tlaku i trestům, které nebyly předem stanovené. Vězni naopak ztráceli jistotu, podřizovali se, někteří propadali úzkosti nebo panice.
Zimbardo neplánoval, že se něco takového stane. Jenže v jednu chvíli už nebyl jen vědec, který experiment sleduje. Stal se součástí systému, který sám vytvořil. A právě to je moment, který z dnešního pohledu mění celý význam toho, co se odehrálo.
Po šesti dnech byl experiment ukončen. Ne proto, že by naplnil svůj plán, ale proto, že začal být nebezpečný.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Co jsme si z toho odnesli — a proč to nestačí
Po desetiletí byl tento experiment interpretován jako důkaz, že lidé se nestávají krutými kvůli své povaze, ale kvůli situaci, ve které se ocitnou. Jinými slovy: že zlo není v nás, ale v okolnostech.
Tahle myšlenka byla silná. A zároveň uklidňující.
Jenže postupem času se začaly objevovat pochybnosti. Někteří účastníci později tvrdili, že své role „hráli“, protože cítili, co se od nich očekává. Kritici poukazovali na to, že dozorci byli nepřímo vedeni k tomu, aby byli tvrdší. A že samotný experiment nebyl tak spontánní, jak se dlouho prezentovalo.
Obraz, který měl být jasný, se začal rozpadat.
Muž, který neustoupil
Zimbardo se ale nikdy plně nestáhl. I přes rostoucí kritiku trval na tom, že hlavní závěr jeho práce zůstává platný. Podle něj experiment možná nebyl dokonalý, ale stále ukazuje zásadní věc: že situace a role mají obrovskou moc nad lidským chováním.
Jeho postoj je v něčem obdivuhodný. A v něčem znepokojivý. Protože otevírá otázku, která je nepříjemnější než samotný experiment. Nejde jen o to, jestli měl pravdu. Jde o to, jak moc chceme, aby ji měl.
Co je na tom příběhu skutečně zneklidňující
Pokud bychom přijali Zimbardovu verzi světa, znamenalo by to, že kdokoliv z nás se může stát krutým člověkem — stačí špatné prostředí, špatná role, špatná situace. Zlo by pak nebylo výjimkou, ale potenciálem, který v sobě nosíme všichni.
Pokud ji naopak odmítneme, vracíme odpovědnost zpět na jednotlivce. Znamená to připustit, že i v tlaku a chaosu máme možnost volby. A že někteří lidé se rozhodnou špatně — ne proto, že musí, ale protože chtějí.
Ani jedna z těchto možností není pohodlná.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Mezi situací a volbou
Příběh Philipa Zimbarda není jen o jednom experimentu. Je to příběh o hranici mezi tím, co nás formuje, a tím, co si vybíráme.
Možná měl pravdu v tom, že prostředí má obrovskou sílu. Možná se ale mýlil v tom, jak daleko ta síla sahá. A možná je pravda někde mezi — v prostoru, kde se střetává tlak okolí s osobní odpovědností.
A právě tenhle prostor je důvod, proč se o jeho práci mluví dodnes. Ne proto, že by nám dala jasnou odpověď. Ale proto, že nás nutí přemýšlet o otázce, na kterou žádná jednoduchá odpověď neexistuje.
Zdroje: Psychology Today, APA, Stanford University, foto wikimedia commons
