Upozornění redakce: Články ze série Lidské bestie mohou obsahovat popisy násilí, vražd a nelidských experimentů. Tito informace jsou proto nevhodné pro osoby mladší 18 let nebo osoby s citlivější povahou.
V kostce
Josef Mengele vystudoval medicínu a fyzickou antropologii, získal dva doktoráty a před válkou působil po boku významného genetika Otmara von Verschuera.
Do Osvětimi přišel v květnu 1943 jako lékař SS a podílel se na selekcích vězňů určených k práci nebo okamžitému zavraždění. Současně prováděl pseudolékařské experimenty zejména na židovských a romských dětech, dvojčatech a lidech s vrozenými odlišnostmi.
Některé oběti zemřely následkem zákroků, jiné nechal zabít, aby mohl porovnat jejich orgány při pitvě. Výsledky, krev a části těl posílal kolegům do německých výzkumných institucí.
Po válce unikl do Jižní Ameriky a zemřel roku 1979 v Brazílii, aniž kdy stanul před soudem. Jeho příběh proto není pouze portrétem jednoho pachatele, ale také ukázkou toho, jak snadno mohou odborné instituce proměnit zločin v běžnou pracovní proceduru.
Celý článek si můžete přečíst níže
Děsivost „anděla smrti“ nespočívá pouze v rozsahu jeho krutosti. Mengele nebyl osamělým pomatencem pracujícím mimo společnost. Byl vzdělaným a ambiciózním lékařem, jehož zločiny podporovala ideologie, univerzitní kariéra, uznávané vědecké instituce i stát, který mu poskytl prakticky neomezený přístup k lidským tělům.
Na rampě nerozhodoval lékař o léčbě, ale o smrti
Když transport dorazil do Auschwitz-Birkenau, vězni vystoupili z vagónů po cestě, která pro velkou část z nich trvala několik dnů bez dostatku vody, jídla a vzduchu. Na rampě následovala rychlá selekce. Práceschopní dospělí mohli být dočasně ponecháni naživu. Děti, staří lidé, nemocní a většina matek s malými dětmi byli zpravidla posláni přímo do plynových komor.
Rozhodování vedli táboroví lékaři. Jejich původním profesním úkolem mělo být chránit život a zmírňovat utrpení, v Osvětimi však posuzovali, které tělo může ještě pracovat a které má být okamžitě zničeno. Mengele patřil přibližně k padesáti lékařům, kteří v táborovém komplexu sloužili.
Nebyl jejich nejvyšším velitelem a selekce nevykonával častěji než ostatní. Na rampu však přicházel i mimo své služby, protože v transportech vyhledával vhodné objekty pro své experimenty. Právě proto si jeho tvář zapamatovalo tolik přeživších.
Jozef Mengele v Uniformě SS v kontentračním táboře Auswitz v roce 1944, foto picryl
Pozdější vyprávění z něj někdy udělala člověka, který osobně poslal do plynu přesně 400 tisíc lidí. Toto číslo se opakuje i v populárních textech, nelze je však historicky bezpečně připsat jeho vlastním rozhodnutím. Jeho podíl na vraždění přesto nepotřebuje nadsázku.
Rutinně prováděl selekce v transportech, nemocničních blocích a barácích a podílel se také na výběru 2 893 romských vězňů zavražděných při likvidaci takzvaného cikánského rodinného tábora v srpnu 1944. Přesný počet lidí, jejichž smrt osobně nařídil, neznáme. Víme však, že tak činil opakovaně a jako součást své běžné služby.
V jeho mládí není žádné pohodlné vysvětlení
Mengele se narodil 16. března 1911 v bavorském Günzburgu jako nejstarší syn zámožného výrobce zemědělských strojů. Nebyl dítětem žijícím na okraji společnosti ani člověkem, kterého by k pozdějším zločinům zjevně vedla nouze, odmítání nebo rozvrácené rodinné prostředí. Měl peníze, vzdělání a před sebou velmi slibnou profesní budoucnost.
Studoval medicínu a fyzickou antropologii, roku 1935 získal doktorát na Mnichovské univerzitě a o rok později složil státní lékařské zkoušky. V Institutu dědičné biologie a rasové hygieny ve Frankfurtu se stal asistentem Otmara von Verschuera, uznávaného genetika zaměřeného na výzkum dvojčat. Pod jeho vedením dokončil v roce 1938 další doktorát.
Právě zde se formoval lékař, který později vstoupil do Osvětimi. Mengele neodmítl vědu a nepřestal být kariéristou. Přijal pseudovědeckou rasovou teorii, podle níž údajné biologické rozdíly určovaly hodnotu celých skupin lidí.
Věřil, že Němci představují nadřazenou „rasu“, zatímco Židé, Romové a další skupiny ohrožují její dědičné zdraví. Se svými kolegy připravoval odborné posudky pro úřady rozhodující, kdo smí být podle norimberských zákonů považován za Němce, kdo může uzavřít manželství a kdo má být násilně sterilizován.
V roce 1938 vstoupil do nacistické strany a SS. Později se dobrovolně přihlásil k lékařské službě Waffen-SS, působil na východní frontě a získal oba stupně Železného kříže. Do Německa se vrátil jako vyznamenaný důstojník a lékař s akademickými ambicemi. Osvětim pro něj nebyla trestem ani sestupem na dno kariéry. Stala se příležitostí, jak získat něco, co by žádná běžná výzkumná instituce nemohla nabídnout.
Osvětim mu poskytla laboratoř bez hranic
V květnu 1943 byl Mengele přidělen do Auschwitz-Birkenau. Zpočátku působil jako hlavní lékař v romském rodinném táboře, později zastával vyšší lékařské funkce v Birkenau. Vedle táborových povinností vytvořil vlastní výzkumné zázemí v několika barácích, získal moderní přístroje, zřídil patologickou laboratoř a přinutil vězněné lékaře, aby pracovali jako jeho asistenti.
Auschwitz mu nabízel obrovské množství lidí různých věkových, národnostních a tělesných skupin, nad nimiž nemusela být respektována žádná práva. Výzkumníci hledající například dvojčata, lidi s vrozenými anomáliemi nebo specifickým onemocněním je zde mohli získat během jediného transportu. Vězeň nebyl pacientem, kterému je nutné vysvětlit rizika a získat jeho souhlas. Byl majetkem SS, s nímž bylo možné provést zákrok a po jeho smrti použít orgány.
Mengele nebyl izolován od německého akademického světa. Jeho mentor Verschuer mezitím vedl Kaiserův Vilémův institut pro antropologii, lidskou dědičnost a eugeniku, jednu z předních výzkumných institucí své doby. Z Osvětimi k němu přicházely krevní vzorky, orgány, oči, části těl, kostry i lidské plody. Některé Mengeleho experimenty přímo odpovídaly výzkumným zájmům Verschuera a jeho kolegů. Historická Max-Planckova společnost, která se později stala nástupkyní organizace provozující institut, tuto vazbu ve vlastním zpracování nacistické minulosti výslovně přiznává.
Mengele chtěl výsledky publikovat a získat kvalifikaci potřebnou pro univerzitní profesuru. Lidé, které měřil, operoval a zabíjel, pro něj tedy nebyli pouze prostředkem nacistické rasové politiky. Byli také schůdky na cestě k akademickému postavení.
Dvojčata měla umožnit oddělit dědičnost od prostředí
Výzkum dvojčat nebyl sám o sobě nacistickým vynálezem. Genetici je využívali k porovnávání vlivu dědičnosti a prostředí dlouho před válkou. Jednovaječná dvojčata mají téměř shodnou genetickou výbavu, takže rozdíly mezi nimi mohou vědcům napovědět, jakou roli sehrály životní podmínky, nemoc nebo vnější prostředí.
V běžném výzkumu byl problém získat dostatečný počet dobrovolníků. V Osvětimi jej Mengele vyřešil násilím. Z transportů a romského tábora shromáždil stovky párů dvojčat, z nichž velká část byly děti. Nechal podrobně zaznamenávat rozměry jejich těl, fotografovat je, pořizovat otisky prstů a odlitky čelistí a odebírat jim krev v množstvích, která mohla být pro oslabené děti nebezpečná. Podstupovaly bolestivé injekce, odběry, vyšetření očí a další zákroky bez informovaného souhlasu a často bez jakéhokoli léčebného důvodu.
Největší hrůza přicházela ve chvíli, kdy Mengele potřeboval porovnat nálezy po smrti. Některé páry nechal usmrtit současně, aby mohl při pitvě srovnat jejich orgány. Vybrané vzorky potom putovaly do německých laboratoří. Smrt tedy nebyla jen nežádoucím následkem experimentu. Mohla být jeho plánovanou závěrečnou fází.
To je také důvod, proč označení „lékařské experimenty“ může být zavádějící. Část procedur neměla schopnost přinést spolehlivý poznatek, nebyla vedena s respektem k základním metodickým pravidlům a sledovala předem přijaté rasové závěry. Formální měření, laboratorní nástroje a odborný jazyk z nich neudělaly vědu. Vytvářely pouze administrativní a technickou podobu zločinu.
Dětem nosil sladkosti a potom je posílal na zákroky
Některé děti si Mengeleho zapamatovaly jako upraveného muže, který se na ně usmíval, oslovoval je přátelsky a přinášel jim čokoládu nebo jiné drobné dárky. Právě tato zdánlivá laskavost je jedním z nejznepokojivějších prvků svědectví.
Nešlo o soucit, který by jej zastavil před ubližováním. Lepší strava a zacházení udržovaly děti naživu, dokud byly pro výzkum užitečné. Přátelské vystupování mohlo snižovat odpor a usnadňovat další zákroky. Přeživší popisovali injekce neznámých látek, operace bez odpovídající anestezie, odebírání krve, řezy do těla i látky kapající do očí. Následkem byly infekce, otoky, silná bolest, oslepnutí a někdy smrt.
Tato schopnost přepínat mezi vlídností a naprostým odlidštěním bývá někdy vykládána jako důkaz zvláštní psychické poruchy. Historik však Mengeleho nemůže diagnostikovat na základě vzpomínek a několik desetiletí starých dokumentů. Podstatnější je něco jiného: dokázal přesně chápat strach dítěte, uměl jej uklidnit a tuto znalost využil, aby mohl pokračovat v experimentu. Jeho chování nebylo chaotické. Bylo účelové.
Deti z Auswitzu, záběr při osvobození Rudou armádou, leden 1945, foto picryl
V romských dětech viděl důkaz vlastní teorie
Mengeleho další výzkum se týkal nemoci noma, rychle postupující gangrenózní infekce úst a obličeje. V romském táboře postihovala zejména těžce podvyživené děti žijící v katastrofálních hygienických podmínkách.
Místo aby za hlavní příčinu považoval hlad, infekce a prostředí vytvořené táborem, hledal Mengele dědičné rasové vysvětlení. Vězněným lékařům nařídil nemoc studovat. Ti zjistili, že ji lze léčit. Ani uzdravení však dětem nezajistilo život. Podle USHMM byly nakonec zavražděny v plynových komorách.
Tento případ ukazuje, jak nacistická ideologie ovlivňovala nejen zacházení s oběťmi, ale i samotné vyhodnocování skutečnosti. Tábor nejprve vytvořil podmínky, v nichž děti onemocněly, a následně byla jejich nemoc použita jako údajný důkaz vrozené méněcennosti. Utrpení způsobené režimem se stalo potvrzením teorie, která toto utrpení ospravedlňovala.
Mengele podobně vyhledával lidi malého vzrůstu, osoby s gigantismem, vrozenými vadami končetin nebo heterochromií, tedy rozdílnou barvou očí. Po vyšetřeních mohl nechat vězně zavraždit a jejich těla či orgány poslat kolegům do Německa. U některých obětí s heterochromií byly do institutu odeslány jejich oči.
Nebyl jediným lékařem, a právě to je nejhorší
Mengeleho jméno zastínilo další lékaře z Osvětimi. Carl Clauberg hledal metodu masové sterilizace žen. Horst Schumann prováděl pokusy spojené se sterilizací a předtím se podílel na vraždění lidí s postižením. Johann Paul Kremer byl univerzitním profesorem anatomie. Helmut Vetter zkoušel na vězních léčiva pro firmu patřící do koncernu IG Farben.
Jejich přítomnost neumenšuje Mengeleho osobní vinu. Ukazuje však, že jeho zločiny nebyly výjimkou, kterou by nacistická medicína odmítala. Němečtí lékaři pomáhali vytvářet rasové zákony, rozhodovali o násilných sterilizacích, účastnili se programu vraždění lidí s postižením a prováděli experimenty v koncentračních táborech.
Přibližně polovina německých lékařů vstoupila během nacistického období do nacistické strany nebo některé z jejích přidružených organizací. Někteří sdíleli eugenické přesvědčení, jiní využívali kariérní možnosti a místa uvolněná po vyhozených židovských kolezích.
Mengele tedy nebyl člověkem, kterému nacismus přikázal stát se někým úplně jiným. Režim spojil jeho osobní ambice, rasovou víru a odborné schopnosti se systémem, jenž odstranil souhlas pacientů, právní odpovědnost i samotné uznání obětí za lidské bytosti. Dal mu laboratoř, zaměstnance, materiál a kolegy ochotné výsledky přijímat.
Útěk, který trval celý zbytek života
V lednu 1945, když se k Osvětimi blížila Rudá armáda, Mengele uprchl. Krátce působil v systému tábora Gross-Rosen a na konci války se převlékl do uniformy řadového armádního důstojníka. Padl do amerického zajetí, ale v srpnu 1945 byl propuštěn. Američané netušili, že mají člověka, jehož jméno už figurovalo na seznamu hledaných válečných zločinců.
Několik let pracoval pod falešným jménem na statku v Bavorsku a udržoval spojení s rodinou. Když jej začali hledat vyšetřovatelé, příbuzní tvrdili, že zemřel. S jejich finanční podporou uprchl v roce 1949 do Argentiny. Postupně se cítil natolik bezpečně, že získal občanství pod jménem José Mengele. Když západoněmecké úřady zahájily snahu o jeho vydání a izraelská tajná služba unesla z Argentiny Adolfa Eichmanna, přesunul se přes Paraguay do Brazílie.
Jeho život v úkrytu nebyl pouze úspěchem jednoho uprchlíka. Potřeboval dokumenty, peníze, přátele, prostředníky a rodinu, která věděla, kde se nachází. Po desetiletí jej chránila síť lidí ochotných dát před spravedlností přednost příbuzenské loajalitě nebo vlastnímu prospěchu.
Dne 7. února 1979 dostal při plavání poblíž brazilského letoviska Bertioga mrtvici a utopil se. Pohřben byl pod jménem Wolfgang Gerhard. Jeho hrob byl objeven a ostatky exhumovány až v roce 1985. Forenzní analýza ukázala, že patří Mengelemu, a roku 1992 totožnost potvrdila DNA. Třicet čtyři let po skončení války tak unikající lékař zemřel bez výslechu, rozsudku a setkání s přeživšími v soudní síni.
Monstrum nevysvětluje nic, systém nevinní pachatele
Je snadné nazvat Mengeleho monstrem a tím jeho příběh uzavřít. Monstrum stojí mimo lidskou společnost. Nemusíme se ptát, kdo mu vystavil diplom, kdo přebíral zásilky z Osvětimi, kdo mu poskytl laboratoř, kdo po válce obnovil jeho kontakty a kdo desítky let mlčel o místě jeho pobytu.
Jenže Mengele nebyl bytostí z jiného světa. Byl člověkem, který se rozhodoval uvnitř konkrétního systému a tento systém využil naplno. Nacismus jej nezbavil osobní odpovědnosti. Naopak mu umožnil proměnit vlastní přesvědčení a ambice v činy, které by bez institucionální podpory nebyly možné.
Také není pravda, že nacistický režim zkazil jinak nevinnou vědu. Část německé medicíny a antropologie pomáhala rasové myšlenky vytvářet, legitimizovat a převádět do zákonů dávno předtím, než Mengele začal vybírat děti na osvětimské rampě. Osvětim byla krajním důsledkem procesu, v němž se pacient změnil v diagnózu, člověk v rasovou kategorii a lékařská péče v ochranu domnělého zdraví národa.
První díl série Lidské bestie proto nezačíná mužem, který ztratil rozum. Začíná mužem, jenž věděl, co chce: vědecké postavení, výsledky, kariéru a uznání. Nacistický stát mu dovolil usilovat o ně prostřednictvím bolesti a smrti lidí, jejichž lidství předem popřel. A dostatečné množství vzdělaných kolegů přijalo jeho zásilky, postupy nebo mlčení jako součást své práce.
Věděli jste, že Mengele nebyl po válce identifikován díky dramatické policejní přestřelce, ale až šest let po své smrti? Jeho ostatky byly nalezeny v roce 1985 pod falešným jménem a definitivní potvrzení pomocí DNA následovalo roku 1992.
Lidské bestie jsou edukativní historickou sérií věnovanou těm, kteří pro vlastní prospěch či uspokojení proměnili moc, vědu, víru nebo ideologii v nástroj utrpení, ponížení a likvidace druhých. Jednotlivé díly nepřipomínají jejich zločiny proto, aby pachatele oslavovaly nebo z lidské krutosti vytvářely podívanou, ale aby ukázaly, jak takové činy vznikaly a proč jim společnost nedokázala zabránit. Věříme, že jen ten, kdo pozná i temné kapitoly historie, má šanci rozpoznat okamžik, kdy se začínají opakovat.
POZNETE PŘÍBĚHY I DALŠÍCH LIDSKÝCH BESTIÍ
Zdroje: Kód Enigma [1], United States Holocaust Memorial Museum – Josef Mengele [2], Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum – Josef Mengele [3], United States Holocaust Memorial Museum – The Role of Doctors and Nurses [4], United States Holocaust Memorial Museum – Nazi Medical Experiments [5], Max-Planck-Gesellschaft – Kaiser Wilhelm Society under National Socialism [6], United States Holocaust Memorial Museum – The Search for Perpetrators [7], img ai generated, foto picryl
