Člověk totiž není ani vyloženě promiskuitní druh, ale ani dokonale monogamní tvor.
A právě tahle nejednoznačnost je možná důvodem, proč kolem vztahů vzniká tolik konfliktů, očekávání, frustrací i nekonečných debat.
V přírodě je monogamie spíš výjimka než pravidlo
Mezi savci tvoří dlouhodobé monogamní páry méně než deset procent druhů. U primátů je to o něco více, ale naši nejbližší příbuzní — šimpanzi a bonobové — rozhodně nežijí stylem „dokud nás smrt nerozdělí“.
Sex u nich funguje jinak než v lidských romantických představách. U bonobů například slouží k uklidňování konfliktů, posilování sociálních vazeb nebo snižování napětí ve skupině. Není primárně spojený s celoživotním partnerstvím. A právě proto vědce dlouho fascinovalo, proč lidé vůbec začali vytvářet stabilní párové vztahy.
Jedna z nejvlivnějších teorií tvrdí, že monogamie mohla vzniknout jako obrana proti zabíjení mláďat. U některých druhů totiž samci zabíjejí cizí potomky, aby se samice znovu dostaly do reprodukční fáze. Samci, kteří zůstávali poblíž partnerky a chránili vlastní děti, tak mohli mít evoluční výhodu.
Postupně se proto mohly začít vytvářet pevnější párové vazby. Jenže to ještě neznamená romantickou věrnost v moderním slova smyslu.
Mozek je nastavený na hluboké pouto. Ne nutně na celoživotní exkluzivitu
Moderní neurověda potvrzuje, že lidé mají velmi silnou schopnost vytvářet emocionální párové vazby. Velkou roli v tom hrají hormony jako oxytocin nebo vasopresin, které podporují důvěru, blízkost a pocit připoutání.
Podobné mechanismy vědci pozorovali například u hrabošů prérijních — jednoho z mála skutečně monogamních savců. Po páření se v jejich mozku aktivují centra odměny a vzniká velmi silné partnerské pouto.
U lidí ale situace není tak jednoduchá.
Antropologové upozorňují, že biologická schopnost vytvořit hluboký vztah ještě automaticky neznamená celoživotní sexuální exkluzivitu. Lidský mozek zvládá obojí: silné připoutání i touhu po novosti.
A právě v tom vzniká jeden z největších vztahových paradoxů moderního člověka.
Věda rozlišuje tři různé typy monogamie
Když lidé mluví o monogamii, většinou tím myslí věrnost. Biologie ale používá mnohem přesnější dělení. Existuje sociální monogamie, sexuální monogamie, i reprodukční monogamie.
Sociálně monogamní pár spolu žije, sdílí zdroje a funguje jako jednotka. Sexuální monogamie znamená výhradní sexuální vztah. Reprodukční monogamie pak znamená, že potomci pocházejí pouze od jednoho partnera.
A právě tady začíná být člověk mimořádně zajímavý druh.
Protože lidé velmi často vytvářejí stabilní páry, ale zároveň nejsou dokonale sexuálně monogamní. Jinými slovy: emocionální vazba bývá silnější a stabilnější než absolutní sexuální exkluzivita.
Statistiky ukazují zvláštní kombinaci věrnosti a chaosu
Antropolog Mark Dyble analyzoval genetická data z více než stovky lidských společností a porovnával podíl plnorodých a polorodých sourozenců.
Výsledek byl překvapivý.
Přibližně 66 procent lidských sourozenců sdílí stejného otce i matku. To znamená, že lidé mají poměrně silnou tendenci k monogamii — výrazně vyšší než šimpanzi nebo gorily.
Jenže zároveň velká část manželství končí rozvodem, nevěra je statisticky běžná a mnoho lidí během života prochází sérií monogamních vztahů místo jednoho celoživotního. V praxi tedy často fungujeme spíš jako „sériově monogamní“ druh. Nejsme úplně promiskuitní. Ale ani dokonale věrní.
Monogamie možná není přirozený stav. Spíš neustálá dohoda
Právě to je možná nejzajímavější závěr celého výzkumu.
Monogamie nemusí být biologický „default“, který člověku automaticky funguje bez námahy. Spíš jde o systém, který lidé znovu a znovu vytvářejí pomocí kultury, emocí, pravidel, morálky a vědomých rozhodnutí.
A proto je kolem ní tolik emocí. Protože člověk současně touží po bezpečí, potřebuje blízkost, miluje stabilitu, ale zároveň reaguje na novost, vzrušení a změnu. Tyto dvě síly spolu často bojují uvnitř stejného mozku.
Takže… jsou lidé monogamní?
Upřímná vědecká odpověď zní: ano i ne.
Lidé jsou druh schopný velmi hlubokých partnerských vazeb. Máme biologii nastavenou tak, aby vztahy vytvářela a chránila. Zároveň ale nejsme druh s absolutně pevnou sexuální monogamií, jakou známe třeba u některých ptáků nebo několika málo savců.
Možná proto antropolog Agustín Fuentes používá pro člověka zvláštní výraz: „Monogamish.“ Tedy něco mezi. Druh, který monogamii často chce, často ji vytváří… a zároveň s ní celý život zápasí.
Zdroje: Nature, Research Gate, BBC, img ai generated leonardo ai
