Když popelník nebyl jen popelník
Dnes působí popelník jako předmět z jiného světa. Nejen proto, že kouření z obýváků, kanceláří a restaurací z velké části zmizelo, ale i proto, že s ním odešel celý kus domácí estetiky. V československých bytech druhé poloviny 20. století nebyl popelník jen praktická miska na cigaretový popel.
Často ležel uprostřed konferenčního stolku jako malý skleněný objekt, který měl držet kompozici pokoje stejně samozřejmě jako váza, broušené skleničky nebo keramická soška. Byl těžký, nápadný, lesklý a zdánlivě obyčejný. Právě v tom je jeho dnešní zvláštnost.
Když se dnes podobný kus objeví v bazaru, aukci nebo na sběratelském profilu, už ho nevnímáme jen jako věc po babičce. Najednou se z něj stává materiální důkaz jedné éry. Připomíná svět, ve kterém se návštěvy usazovaly na čalouněné sedačky, na stole ležely oplatky, káva ve skle s kovovým držákem a vedle toho kus hutního skla, který měl zvláštní schopnost působit současně luxusně i naprosto běžně. To je možná nejzajímavější rys designu každodennosti: ve své době je téměř neviditelný, ale o několik desetiletí později začne vyprávět víc než oficiální památníky.
Miloslav Klinger a sklo, které mělo tělo
Jméno Miloslav Klinger patří k výrazným osobnostem českého sklářství. Narodil se v roce 1922, prošel železnobrodskou sklářskou školou, studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a dlouhodobě byl spojený se Železnobrodským sklem.
V jeho tvorbě nebylo sklo jen průhledný materiál na užitné nádoby. Mělo hmotu, vnitřní světlo, barvu, lom, nepravidelnost a často také organický tvar, který nepůsobil jako přesně narýsovaný výrobek, ale spíš jako ztuhlý pohyb.
Právě proto se některé skleněné popelníky a mísy připisované Klingerovi nebo okruhu Železnobrodského skla dnes tak dobře vracejí do sběratelského zájmu. Nejsou to křehké dekorace, které se bojíte vzít do ruky. Naopak působí fyzicky. Mají váhu. Hrany. Proměnlivou barvu. Když se na ně podíváte z jiné strany, změní se jejich vnitřní kresba. To je jeden z důvodů, proč obstojí i poté, co jejich původní funkce zestárla. Popelník přestal být společensky žádoucím předmětem, ale skleněný objekt přežil.
Panelákový stolek jako malá výstava
Československá domácnost nebyla jen místem nedostatku, unifikace a kompromisů, jak se někdy zpětně zjednodušuje. Byla také prostorem, ve kterém lidé skládali vlastní představu vkusu z toho, co bylo dostupné, zděděné, darované, vystáté, dovezené nebo výjimečně sehnané. Skleněný popelník na stolku nebyl vždy velké autorské gesto. Často byl prostě „hezká věc“, která měla dodat pokoji trochu slavnostnosti. Jenže právě takové věci tvoří skutečnou kulturní paměť bydlení.
Paneláková kultura měla svá pravidla. Obývací pokoj býval reprezentačním územím, i když byt nebyl velký. Nábytková stěna, sklo za vitrínou, koberec, lustr a stolek tvořily scénu, kde se odehrávaly návštěvy, oslavy i obyčejné večery. Skleněný popelník do této scény patřil nejen kvůli kouření, ale i kvůli materiálu. Sklo bylo v českém prostředí symbolem řemesla, vývozu, elegance a určité domácí hrdosti. I běžný předmět tak nesl tichou zprávu: máme doma něco pěkného, těžkého, československého.
Proč se z běžných věcí stávají artefakty
Sběratelská hodnota podobných předmětů nevzniká jen tím, že jsou staré. Starých věcí je mnoho a většina z nich zůstane jen starými věcmi. Artefaktem se předmět stává ve chvíli, kdy v sobě spojí několik vrstev: dobrý tvar, kvalitní materiál, příběh výroby, nostalgii, omezenou dostupnost a schopnost reprezentovat dobu. Skleněný popelník z československé domácnosti má všechno z toho. Je hmatatelný, fotogenický, snadno rozpoznatelný a zároveň dost obyčejný na to, aby v mnoha lidech spustil osobní vzpomínku.
Právě tady se retro mění v něco hlubšího. Nejde jen o touhu vlastnit „poklad z půdy“. Takové titulky sice fungují, ale často zplošťují skutečný důvod, proč nás staré předměty přitahují. Ve skutečnosti v nich hledáme kontakt s dobou, která už zmizela z každodennosti, ale přežila v materiálech. Sklo je v tom neobvykle silné. Nestárne stejně jako textil, plast nebo dřevo. Pokud se nerozbije, pořád odráží světlo téměř stejně jako před padesáti lety. Jen lidé kolem něj se změnili.
Kouř zmizel, tvar zůstal
Na Klingerových a podobných československých skleněných popelnících je fascinující právě tento posun významu. Předmět, který kdysi souvisel s kouřením, se dnes může stát dekorativní miskou, sběratelským kusem nebo designovým akcentem v moderním bytě. Jeho původní účel zestárl, ale tvar se nevyčerpal. To je možná jedna z nejvyšších zkoušek designu: jestli věc dokáže přežít změnu životního stylu.
Kdysi tyto kusy stály na stolcích v panelácích a nikdo se nad nimi dlouze nezastavoval. Dnes se na ně díváme jako na malé skleněné fosilie domácí kultury. Ne proto, že by každá z nich měla cenu jmění, ale protože uchovávají něco vzácnějšího než cenu v aukci.
Připomínají, že dějiny nejsou ukryté jen ve velkých událostech, ale i v těžkém kusu skla, který kdysi ležel mezi kávou, cigaretami a rozhovory, na něž už si nikdo přesně nevzpomene.
Zdroje: Miloslav Klinger – oficiální profil autora [1], 20th Century Glass – Železný Brod Sklo identification guide [2], Google Books – Antonín Langhamer: Miloslav Klinger a železnobrodské sklo [3], DETESK Galerie – Virtual museum, Klinger Miloslav [4], Liberecký kraj – Můj život se sklem: Miloslav Klinger [5], Pamono – Art Glass Ashtray attributed to Miloslav Klinger for Železný Brod [6], Vinterior – Art Glass Ashtray by Miloslav Klinger for Železný Brod [7], img ai generated
