A právě Měsíc je ideálním příkladem. Je blízko, známe ho důvěrně, a přesto je z hlediska „počasí“ téměř mrtvý.
Ale co kdyby nebyl? Jak by vypadal Měsíc, kdyby měl atmosféru a skutečné počasí?
Proč Měsíc žádné počasí nemá
Základní podmínkou počasí je atmosféra. A právě tu Měsíc prakticky postrádá. Má jen extrémně řídký obal plynů – tzv. exosféru – která je natolik tenká, že se molekuly téměř nesrážejí. Bez tlaku, bez cirkulace, bez oblaků.
Dalším problémem je gravitace. Měsíční gravitace je zhruba šestkrát slabší než zemská, což znamená, že plyny nedokáže dlouhodobě udržet. Jakákoli hustší atmosféra by postupně unikla do vesmíru.
A pak je tu Slunce. Bez ochranného magnetického pole je Měsíc neustále bombardován slunečním větrem, který zbytky plynů doslova „odfoukává“.
Výsledek? Svět bez deště, bez větru, bez oblaků.
Svět bez počasí v našem smyslu slova.
ČTĚTE TAKÉ: Proč dodnes pochybujeme o tom, zda cesta na Měsíc byla realitou
Co by se muselo změnit, aby počasí vzniklo
Aby Měsíc mohl mít počasí, muselo by se stát několik zásadních věcí zároveň:
výrazně hustší atmosféra
stabilní zdroj plynů (například sopečná činnost)
silnější gravitace nebo jiný mechanismus udržení atmosféry
alespoň částečná ochrana před slunečním větrem
To už samo o sobě znamená zcela jiný Měsíc, než jaký známe dnes. Ale připusťme hypoteticky, že se to stalo.
Jaké „počasí“ by tam vlastně bylo
I kdyby Měsíc atmosféru měl, jeho počasí by bylo extrémní.
Měsíční den trvá přibližně 29,5 pozemského dne. To znamená, že jedno místo na povrchu zažívá dva týdny nepřetržitého slunečního žáru a poté dva týdny dlouhé noci. Na Zemi tento efekt vyrovnává atmosféra a oceány. Na Měsíci by šlo o dramatické přechody.
Přes den by se povrch ohříval na velmi vysoké teploty, v noci by prudce chladl. Výsledkem by byly silné teplotní proudy, extrémní „větry“ vzniklé rozdíly teplot a dramatické tlakové změny.
Počasí by nebylo jemné a proměnlivé jako na Zemi, ale prudké a cyklické.
ČTĚTE TAKÉ: Co se na Měsíci změnilo od první návštěvy lidí – a proč dnes pochybnosti o přistání nedávají smysl
Měsíční mraky, déšť a sníh?
Záleželo by na složení atmosféry. Pokud by obsahovala vodní páru, mohly by vznikat oblaky. Jenže s nižší gravitací by se kapky chovaly jinak. Déšť by padal pomaleji, kapky by byly větší a pohybovaly by se téměř „vznášivě“.
Sníh by mohl připomínat spíš jemné krystaly než vločky. A pokud by v atmosféře převládaly jiné látky než voda, mohlo by „pršet“ něco úplně jiného – například ledové částice oxidu uhličitého nebo jiných plynů.
Počasí by bylo cizí, nepřirozené, ale fyzikálně konzistentní.
Prach místo bouří
Jedna věc by se ale nezměnila: měsíční prach. Jemný, ostrý a elektricky nabitý regolit, který dnes pokrývá celý povrch, by se v atmosféře stal hlavním aktérem.
Místo písečných bouří by Měsíc zažíval prachové bouře, které by se vznášely vysoko nad povrchem. Prach by se lepil na vše – podobně jako na Marsu, ale ještě intenzivněji. Viditelnost by se mohla dramaticky měnit a „měsíční obloha“ by byla často zakalená.
Co by nám takový Měsíc vlastně ukázal
Tahle myšlenková hra není jen fantazií. Ukazuje, jak křehká je rovnováha, která umožňuje počasí na Zemi. Atmosféra, gravitace, magnetické pole, rotace planety – všechno musí fungovat dohromady.
Měsíc je tak tichou připomínkou toho, že počasí není samozřejmost. Je to výsledek jemně vyladěného systému, který jinde ve vesmíru selhává nebo funguje úplně jinak.
ČTĚTE TAKÉ: V lednu nás čeká superúplněk. Paradoxně si ho ale na obloze moc neužijeme
Svět bez počasí jako zrcadlo Země
Kdyby měl Měsíc počasí, byl by to dramatický, extrémní a nehostinný svět. Právě tím by ale dokonale ukazoval, jak výjimečná je Země. Ne proto, že má déšť a vítr, ale proto, že je má v míře, která umožňuje život.
A možná právě proto nás Měsíc tak fascinuje.
Je blízko, známý – a přesto nám neustále připomíná, že to, co považujeme za normální, je ve vesmíru spíš výjimkou než pravidlem.
