Apokalypsa jako reálná hrozba...
Zpočátku byla atomová bomba šokem. Absolutním zlomem v představivosti. Něčím, co se vymykalo všem dosavadním zkušenostem. Veřejná debata se točila kolem etiky, odpovědnosti, viny a budoucnosti lidstva. Vědci psali varovné dopisy, filozofové mluvili o konci dějin, umělci reagovali apokalyptickými vizemi. Bylo jasné, že svět se změnil – a že návrat zpět není možný.
Jenže šok má omezenou trvanlivost.
Jak roky plynuly a k žádnému globálnímu výbuchu nedošlo, začalo se dít něco znepokojivého: katastrofa se stala abstraktní. Možnost jaderné války zůstávala přítomná, ale přestala být emocionálně naléhavá.
Člověk ji odsunul do stejné mentální zásuvky jako zemětřesení, pandemie nebo pád meteoritu – věci, o kterých víme, že jsou možné, ale se kterými se v každodenním životě nepočítá.
...ale nepřijata
Morální únava není cynismus. Je to obranný mechanismus. Neustálé vědomí existenční hrozby je psychicky neudržitelné. Aby mohl člověk fungovat, musí ji potlačit, znormalizovat, zjednodušit. A tak se konec světa změnil z otázky „co s tím uděláme?“ na tiché „snad se to nestane“.
Tento posun měl hluboké důsledky. Zatímco v prvních letech jaderného věku byla bomba vnímána jako morální problém, postupně se z ní stal technický parametr.
Počty hlavic, dolet raket, přesnost navádění, doba reakce. Jazyk se změnil – a s ním i myšlení. Když se o zbrani mluví v tabulkách a grafech, přestává být symbolem zkázy a stává se položkou ve výpočtu.
Normalizace strachu jako popkulturní fenomén doby
Normalizace hrozby se promítla i do kultury. Jaderná apokalypsa se objevovala ve filmech, literatuře i hrách – často s nadsázkou, ironií nebo estetizací. Katastrofa se stala žánrem. Něčím, co lze konzumovat, analyzovat, dokonce obdivovat z bezpečné vzdálenosti. Strach byl přetaven do příběhu, a tím zkrocen.
Jenže tím se změnil i vztah společnosti k odpovědnosti. Pokud je konec světa „prostě jedna z možností“, kdo za něj vlastně nese vinu? Politici? Generálové? Vědci? Nebo anonymní systém, který už nikdo plně neovládá?
Morální únava vede k rozptýlení odpovědnosti. Každý dílek systému funguje správně, a přesto celek zůstává nebezpečný. Jednotlivec může mít pocit, že jeho rozhodnutí jsou zanedbatelná – a právě tím se systém stává křehčím. V jaderném věku není problémem zlý úmysl, ale absence bdělosti.
Zvykání si na hrozbu mění i politickou kulturu. Rétorika „poslední instance“ se postupně posouvá. To, co bylo dříve nemyslitelné, se stává představitelným. A to, co je představitelné, je už jen krok od toho, aby se stalo přijatelné. Jazyk je první hranicí, která padá.
Když se hranice hrozby posouvají
Historie studené války ukazuje, že nejnebezpečnější nebyly momenty paniky, ale chvíle rutiny. Dny, kdy systémy běžely automaticky, lidé byli unavení, signály nejednoznačné. Katastrofa nebyla otázkou zlého génia, ale obyčejné chyby v obyčejný den.
Morální únava tedy není vedlejším efektem jaderného věku. Je jeho strukturální součástí. Pokud by si lidstvo hrozbu připomínalo v plné intenzitě každý den, zhroutilo by se. Pokud si ji ale připomíná příliš málo, riskuje, že ji jednoho dne skutečně naplní.
A tak svět balancuje mezi dvěma krajnostmi: mezi paralyzujícím strachem a nebezpečným klidem. Mezi vědomím, že drží v rukou sílu schopnou zničit civilizaci, a každodenní potřebou řešit mnohem banálnější problémy.
Otázka už dávno nezní, zda jsou jaderné zbraně morálně přijatelné. Otázka zní, zda jsme schopni dlouhodobě nést vědomí jejich existence, aniž bychom otupěli natolik, že přestaneme být opatrní.
Lidský faktor: proč svět přežil jen díky pochybnostem jednotlivců
Kdyby se jaderný věk řídil výhradně logikou systémů, pravděpodobně bychom tu dnes nebyli.
Ne proto, že by systémy byly zlé nebo špatně navržené, ale proto, že fungují bez pochybností. A právě pochybnost se ukázala jako nejdůležitější bezpečnostní prvek celé éry.
Jaderná strategie byla od začátku postavena na racionalitě. Na předpokladu, že aktéři budou jednat logicky, vypočítavě a předvídatelně. Že budou reagovat na signály podle předem daných scénářů. Tento model měl jednu zásadní slabinu: člověk není stroj. A ani v nejlépe strukturovaném systému se nikdy nechová jako čistě racionální entita.
Paradoxně to byla právě tato „chyba v designu“, která svět opakovaně zachránila.
Lidský faktor v jaderném věku totiž často fungoval opačně, než by si stratégové přáli. Místo slepé poslušnosti nastoupila intuice, zkušenost, někdy dokonce obyčejný pocit, že „něco nesedí“.
Člověk vs. stroj
Jaderné systémy na druhou stranu byly navrženy tak, aby minimalizovaly lidský vliv. Automatizace, redundance, jasné příkazy, zjednodušené rozhodovací stromy. Cílem bylo odstranit emoce, váhání a osobní interpretaci.
Jenže tím se zvýšila jiná hrozba: neodvolatelnost. Pokud systém jednou dospěl k závěru, že útok probíhá, lidský prostor pro korekci byl extrémně omezený.
Lidský faktor se tak ukázal jako dvojsečný. Na jedné straně byl zdrojem chyb – falešných poplachů, špatně interpretovaných signálů, technických omylů. Na straně druhé byl jediným prvkem, který dokázal systém zastavit. Ne proto, že by měl lepší data, ale proto, že měl schopnost říct: „Počkejme.“
Proč je pochybovat lidské - a cenné
Tato schopnost je hluboce lidská. Vychází ze zkušenosti, z paměti, z pochopení kontextu, který žádný algoritmus neumí plně obsáhnout. Člověk dokáže rozpoznat vzorec, který „technicky“ dává smysl, ale „reálně“ působí podezřele. Dokáže zpochybnit autoritu systému, i když za to může zaplatit kariérou – nebo hůř.
Je důležité si uvědomit, že tito lidé nebyli hrdinové v klasickém smyslu. Nebyli to rebelové ani aktivisté. Většinou šlo o disciplinované profesionály, kteří celý život věřili v systém, jehož byli součástí. Právě proto byla jejich pochybnost tak zásadní. Nešla proti systému zvenčí, ale narušila ho zevnitř.
S postupující automatizací se ale tento lidský prostor zmenšuje. Moderní jaderné systémy jsou rychlejší, přesnější a méně tolerantní k váhání. Rozhodovací okna se zkracují z minut na sekundy. Role člověka se posouvá od rozhodování k potvrzování. A s tím roste riziko, že pochybnost už nebude mít kam vstoupit.
Otázka lidského faktoru se tak mění. Nejde už jen o to, zda lidé mohou udělat chybu. Jde o to, zda jim vůbec zůstane možnost udělat správnou věc, i když to znamená systém na chvíli zastavit.
Fakt, který nemusí být příjemné slyšet: Jsme tu stále zejména díky nedokonalosti systému
Jaderný věk přežil ne díky dokonalosti technologií, ale díky jejich nedokonalosti. Díky tomu, že v rozhodovacích řetězcích existoval někdo, kdo nebyl algoritmem. Někdo, kdo dokázal říct „nevím“ ve světě, který očekával jasnou odpověď.
A právě proto je lidský faktor zároveň největší slabinou i největší pojistkou celého systému. Bez něj by byl svět efektivnější. Rychlejší. Čistší. A pravděpodobně dávno zničený.
Další díl příběhu jádra si můžete přečíst už zítra na těchto stránkách.
Zdroje: Eric Schlosser – Command and Control: Nuclear Weapons, the Damascus Accident, and the Illusion of Safety; Fred Kaplan – The Bomb: Presidents, Generals, and the Secret History of Nuclear War; Lawrence Freedman – The Evolution of Nuclear Strategy; National Security Archive: Chatham House, “Cybersecurity of Nuclear Weapons Systems: Threats, Vulnerabilities, and Consequences,” January 11, 2018. Unclassified. [dokument]; National Security Archive: James T. Wiggins, Office of Nuclear Security and Incident Response, YA-13-0068, Subject: Establishment of a Cyber Security Directorate Within the Office of Nuclear Security and Incident Response, June 7, 2013. Unclassified. [document]; HistoryExtra: The Soviet soldier who saved the world: how did Stanislav Petrov prevent nuclear Armageddon? [online]; Paul Scharre – Army of None: Autonomous Weapons and the Future of War; Norbert Wiener – Cybernetics; RAND: Sustaining the U.S. Air Force Nuclear Mission [online]; Cathy Caruth – Unclaimed Experience: Trauma, Narrative, and History; Hiroshima Peace Memorial Museum, Atomic Bomb Casualty Commission archives [online]
