Když štěpení jádra přestalo být teorií
Ve chvíli, kdy se podařilo popsat štěpení atomového jádra nejen jako teoretický proces, ale jako jev, který lze iniciovat a řídit, změnil se charakter vědy. Rovnice už nebyly jen jazykem popisu, ale začaly fungovat jako návod k realitě.
To byl okamžik, kdy se fyzika přiblížila technice způsobem, na jaký nebyla zvyklá – a na jaký nebyla připravena ani společnost, ani její etické rámce.
Důležité je, že tento posun nebyl provázen jednoznačným „aha momentem“, kdy by si někdo řekl: teď jsme překročili hranici. Naopak, šlo o sled drobných kroků, z nichž každý byl sám o sobě racionální, obhajitelný a vědecky legitimní. Právě tato nenápadnost je klíčová. Zlom nenastal v jedné chvíli, ale rozpustil se v procesu.
Energie jakou lidstvo dosut neznalo
Vědci začali chápat, že štěpení uvolňuje energii v měřítku, které nemá v lidské zkušenosti obdoby. Nešlo však o okamžitou představu exploze.
Spíš o intelektuální fascinaci: jak je možné, že tak malé množství hmoty skrývá tolik energie? Co to říká o struktuře světa? Jaké zákony za tím stojí?
Tyto otázky byly stále otázkami poznání. Jenže zároveň začaly implicitně obsahovat další, dosud nekladenou rovinu: co by se stalo, kdybychom tuto energii uvolnili záměrně a ve velkém měřítku?
Tady se poznání poprvé dotklo moci.
Nešlo o touhu ovládat svět, ale o uvědomění, že svět se najednou jeví jako technicky otevřený. Že existují procesy, které byly dosud považovány za kosmické nebo nepřístupné, a které se nyní dají přenést do lidského rámce. Tento posun změnil způsob, jakým se o vědě přemýšlelo. Už nešlo jen o to, co je pravda, ale o to, co je možné.
Od teorie k praxi
A možnost má jinou logiku než pravda. Zatímco pravda může zůstat nevyužitá, možnost má tendenci být dříve či později realizována. Jakmile existuje, začne působit tlak – politický, vojenský, ekonomický, psychologický. Možnost se stává otázkou, na kterou je třeba odpovědět, i když odpověď ještě neznáme.
V tomto bodě se věda ocitla v paradoxní situaci. Na jedné straně stále fungovala podle svých tradičních hodnot: otevřenosti, racionality, ověřitelnosti. Na straně druhé začala produkovat poznání, které už nešlo oddělit od jeho důsledků. Ne proto, že by vědci chtěli svět měnit, ale proto, že ho měnit mohli.
Krajiní meze poznání
To byl okamžik, kdy se z fyziky stala disciplína s politickým stínem, aniž by o to usilovala. Ještě neexistovaly zbraně, neexistovaly projekty, neexistovala rozhodnutí. Existovalo ale tiché vědomí, že některé dveře se otevřely – a že je nebude možné znovu zavřít.
Tento přerod byl o to nebezpečnější, že se odehrával v době, kdy svět stále věřil v pokrok jako automatické dobro. Technologický rozvoj byl chápán jako cesta k lepší budoucnosti, nikoli jako zdroj systémového rizika. Myšlenka, že by samotná možnost mohla být problémem, se do tohoto rámce nehodila.
A tak se pokračovalo dál.
Ne proto, že by někdo chtěl vytvořit zbraň.
Ale proto, že zastavit se nedávalo smysl.
Věda byla zvyklá jít kupředu. A tentokrát šla rychleji, než si stihla položit otázku, zda má kam jít.
Když se fyzika stala tvůrcem dějin
Věda si dlouho mohla dovolit luxus odstupu. I když byla financována státy a institucemi, její rytmus určovali především samotní badatelé. Otázky vznikaly z intelektuální zvědavosti, ne z politické naléhavosti. Tento stav však nebyl samozřejmostí – byl výsledkem relativně klidného historického období, které se na počátku 20. století začalo rychle rozpadat.
Evropa se ocitla ve víru událostí, které neměly s trpělivou logikou vědy nic společného. Nacionalismus, ideologie, hospodářské krize a postupná eroze demokratických struktur vytvořily prostředí, v němž se poznání přestalo vnímat jako neutrální. Věda se stala zdrojem moci – a tím i objektem politického zájmu.
Pro fyziky, kteří se zabývali strukturou atomu, to znamenalo zásadní změnu. Ne proto, že by se jejich rovnice změnily, ale proto, že se změnil svět, ve kterém tyto rovnice vznikaly. Poznání, které by za jiných okolností zůstalo akademickou záležitostí, se náhle ocitlo v prostoru, kde se začalo ptát: kdo ho bude mít, kdo ho využije a proti komu.
Události, který akcelerovali vědecký pokrok
Zlomovým momentem nebyl jeden konkrétní objev, ale souběh politických okolností a lidských osudů. Vzestup nacismu v Německu a systematické vylučování židovských vědců z akademického života vedly k masovému exodu intelektuální elity. Tito lidé si s sebou neodnášeli jen osobní příběhy, ale i nejpokročilejší poznání své doby.
Věda se tímto pohybem poprvé stala geopolitickým faktorem.
Zároveň se změnil i způsob uvažování o riziku. Do té doby bylo možné si představovat, že poznání je univerzální a sdílené, že jeho šíření je samo o sobě hodnotou. Jenže v době, kdy se svět začal dělit na nepřátelské bloky, se tato představa rozpadla. Poznání se stalo něčím, co je třeba chránit, skrývat a kontrolovat.
Věda, jako hráč v nové disciplíne: závody ve zbrojení
Právě zde se zrodila myšlenka, která později ospravedlní bezprecedentní propojení vědy a státu: pokud existuje možnost, že by nepřítel mohl využít nové poznání k vytvoření zbraně, pak je povinností udělat totéž dříve. Ne z touhy po dominanci, ale ze strachu z podřízení.
Tento argument byl přesvědčivý právě proto, že byl racionální. Nevycházel z nenávisti, ale z logiky přežití. A tím se stal téměř nevyvratitelným. Jakmile byl přijat, otevřel dveře rozhodnutím, která by za jiných okolností byla nemyslitelná.
Fyzika se ocitla v situaci, kdy už nebyla jen popisem světa, ale součástí historického pohybu. Vědci nebyli připraveni na roli, kterou jim dějiny přidělily, ale nebylo možné ji odmítnout bez následků. Odstoupit znamenalo riskovat, že poznání převezme někdo jiný – někdo méně zdrženlivý.
Tím se změnila i osobní odpovědnost jednotlivých aktérů. Rozhodnutí už nebyla činěna v klidu laboratoří, ale v kontextu války, ohrožení a politického tlaku. Otázka „co je správné“ se začala nebezpečně překrývat s otázkou „co je nutné“.
V této chvíli se fyzika definitivně přestala pohybovat mimo čas. Vstoupila do dějin – a spolu s ní vstoupilo do dějin i jaderné jádro. Ne jako abstraktní objekt výzkumu, ale jako proměnná v rovnicích moci.
To, co mělo zůstat univerzálním jazykem přírody, se stalo národním tajemstvím. A poznání, které vznikalo z touhy porozumět světu, se začalo posuzovat podle toho, komu může uškodit, pokud se dostane do nesprávných rukou.
Tím byl položen základ pro další krok.
Krok, v němž už nepůjde jen o obavy a teorie, ale o organizovaný čin.
Příběh jádra zdaleka nekončí. Třetí část si můžete přecíst už zítra.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Eric Schlosser – Command and Control: Nuclear Weapons, the Damascus Accident, and the Illusion of Safety; Fred Kaplan – The Bomb: Presidents, Generals, and the Secret History of Nuclear War; Lawrence Freedman – The Evolution of Nuclear Strategy; National Security Archive: Chatham House, “Cybersecurity of Nuclear Weapons Systems: Threats, Vulnerabilities, and Consequences,” January 11, 2018. Unclassified. [dokument]; National Security Archive: James T. Wiggins, Office of Nuclear Security and Incident Response, YA-13-0068, Subject: Establishment of a Cyber Security Directorate Within the Office of Nuclear Security and Incident Response, June 7, 2013. Unclassified. [document]; HistoryExtra: The Soviet soldier who saved the world: how did Stanislav Petrov prevent nuclear Armageddon? [online]; Paul Scharre – Army of None: Autonomous Weapons and the Future of War; Norbert Wiener – Cybernetics; RAND: Sustaining the U.S. Air Force Nuclear Mission [online]; Cathy Caruth – Unclaimed Experience: Trauma, Narrative, and History; Hiroshima Peace Memorial Museum, Atomic Bomb Casualty Commission archives [online]
