Domácí pes má tisíce hodin lidského tréninku. Pouliční ne
Psi jsou mimořádně dobří ve čtení lidí. Sledují náš pohled, gesta, hlas i emoce. Jenže většina experimentů probíhá s domácími mazlíčky, kteří s lidmi vyrůstali a mají za sebou roky každodenních interakcí. Pak je těžké rozlišit dvě věci.
Je pes citlivý na naše emocionální signály díky dlouhé historii domestikace svého druhu? Nebo se to jednoduše naučí tím, že od štěněte žije v lidské domácnosti? Mezinárodní tým proto porovnal 112 psů s velmi rozdílnými životními zkušenostmi: domácí psy, psy z útulků a volně žijící psy v Brazílii a Indii.
Člověk plakal. Nebo zpíval
Psi byli ve svém běžném prostředí vystaveni několika situacím. Známý člověk nebo experimentátor buď simuloval pláč, nebo zpíval. Výzkumníci následně sledovali, jak dlouho a jak intenzivně se pes na člověka dívá, zda k němu přistoupí, naváže fyzický kontakt a kolik pozornosti naopak věnuje okolí.
Napříč všemi třemi skupinami vyvolával pláč více chování zaměřeného na člověka než zpěv. To platilo i u volně žijících psů, kteří nikdy nemuseli mít individuálního majitele a jejich kontakt s lidmi vypadá úplně jinak než u mazlíčka spícího vedle něčí postele.
Pouliční pes si ale stále hlídá vlastní svět
Rozdíly mezi skupinami nezmizely. Domácí a útulkoví psi věnovali lidem více pozornosti než volně žijící zvířata. Ta se častěji orientovala na okolí a celkově zůstávala nezávislejší.
To dává smysl. Pro pouličního psa není člověk automaticky hlavním bodem prostředí. Musí sledovat dopravu, jiné psy, zdroje potravy, nebezpečí i prostor kolem sebe. Přesto lidský pláč změnil jeho chování natolik, že se proti kontrolní situaci zvýšila pozornost směřovaná k člověku. Právě to je na výsledku zajímavější než jednoduché tvrzení „psi mají empatii“.
Dívat se na plačícího člověka ještě neznamená soucítit
Delší pohled nebo přiblížení k plačícímu člověku samo o sobě nedokazuje, že pes prožívá stav analogický lidskému soucitu. Pláč je mimořádně výrazný zvuk. Je nepravidelný, emocionálně nabitý a může jednoduše upoutat větší pozornost než zpěv.
Pes může signál vnímat jako známku problémů, neobvyklou sociální událost nebo něco, co si zaslouží další sledování. Z experimentu nemůžeme přímo přečíst jeho subjektivní motivaci. Proto je přesnější říct, že psi napříč velmi rozdílnými životními zkušenostmi rozlišují lidský pláč jako sociálně významný podnět. Empatie je až další otázka.
Domestikace mohla vytvořit základ, zkušenost ho dolaďuje
Výsledky hezky zapadají do širšího příběhu psa jako druhu, který už tisíce let žije v lidském prostředí. Pokud na emocionální hlasový signál reagují také psi bez typického vztahu majitel–mazlíček, může část citlivosti na člověka vyrůstat z hlubší evoluční historie domestikace.
Současně výraznější reakce domácích a útulkových psů ukazuje, že individuální zkušenost dál hraje velkou roli. Nejde tedy o jednoduché buď–anebo. Pes může mít evolučně připravenou schopnost věnovat lidským sociálním signálům pozornost a konkrétní život pak určí, jak silně se na člověka orientuje. To je možná přesnější a zajímavější obraz než romantická představa, že každý pes automaticky „cítí naši bolest“.
Psí vztah k člověku začíná ještě před majitelem
Výzkum má své limity. Jednotlivé skupiny byly testovány v různých zemích a prostředích, takže jejich rozdíly nelze čistě připsat pouze domácímu, útulkovému nebo volnému způsobu života. A reakce na simulovaný pláč není totéž jako skutečná krize člověka. Přesto studie ukazuje něco pozoruhodného.
Člověk nemusí být „jeho člověk“, aby jeho pláč pro psa nebyl jen dalším zvukem v prostředí. Domácí život tuto pozornost zřejmě zesiluje. Ale její základ můžeme najít i u zvířete, které nikdy nemělo vlastní pelíšek, vodítko ani člověka, jenž by mu večer říkal, že je nejhodnější pejsek na světě.
A právě tam začíná být příběh domestikace opravdu zajímavý.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Scientific Reports – Life experiences affect dogs’ responses to human crying [2]. img ai generated
