Muž, který prodával iluzi neporazitelnosti
Harry Houdini udělal z úniku divadelní umění. Publikum sledovalo, jak se dostává z pout, řetězů, zamčených prostorů nebo zařízení naplněných vodou, a mělo pocit, že před ním stojí člověk, na kterého neplatí běžná fyzická omezení. Ve skutečnosti šlo o mimořádně disciplinovaného profesionála, který své výstupy pečlivě připravoval a rozuměl technice, lidské pozornosti i vlastnímu tělu.
Právě proto se příběh jeho posledních dnů stal tak silnou legendou. Na podzim roku 1926 vystupoval v Kanadě a Spojených státech, přestože mu nebylo dobře. Události v montrealské šatně se později propojily s jeho smrtí do jednoduché věty: slavného muže, který přežil všechno, zabil úder do břicha. Dochované zprávy však ukazují komplikovanější posloupnost.
Co se stalo v montrealské šatně
Podle výpovědí svědků navštívil Houdiniho student Jocelyn Gordon Whitehead a zajímal se o údajnou schopnost kouzelníka snášet údery do břišních svalů. Whitehead jej několikrát udeřil, zatímco Houdini nebyl dostatečně připravený zatnout svaly. Prameny se v detailech liší, takže z nich nelze vytvořit přesný filmový scénář jednotlivých pohybů.
Tato epizoda se odehrála v Montrealu několik dní před Houdiniho smrtí. Přesné datum úderů bývá v populárních kalendářích posouváno, proto je bezpečnější mluvit o události z druhé poloviny října 1926. Po návštěvě pokračoval v náročném programu, ačkoli trpěl bolestmi. Tím se legenda dále posilovala: muž zvyklý překonávat hranice vlastního těla pravděpodobně podcenil příznaky vážného zdravotního problému.
Zánět slepého střeva není kouzelnický trik
Houdini nakonec podstoupil operaci, při níž lékaři zjistili prasklý apendix a zánět pobřišnice. Zemřel 31. října 1926 v Detroitu ve věku 52 let. Z dnešního pohledu je hlavní lékařsky doloženou příčinou úmrtí infekční komplikace perforované apendicitidy, nikoli samotné údery jako přímé poranění, které by ho okamžitě usmrtilo.
Apendicitida je zánět červovitého přívěsku slepého střeva. Pokud zánět postupuje, může dojít k proděravění stěny a rozšíření infekce do dutiny břišní. V roce 1926 byly možnosti léčby takové infekce podstatně omezenější než dnes. Moderní antibiotika pro běžné klinické použití ještě nebyla k dispozici v podobě, která později dramaticky změnila prognózu těžkých bakteriálních infekcí.
Mohly údery nemoc způsobit?
Tady je třeba oddělit časovou souvislost od prokázané příčiny. Houdini skutečně dostal údery a následně zemřel na komplikace apendicitidy. To však samo o sobě nedokazuje, že údery zánět vyvolaly. Přímá vazba mezi tupým úrazem břicha a vznikem apendicitidy je medicínsky neobvyklá a u Houdiniho chybí důkazy, které by umožnily takovou příčinu spolehlivě určit.
Smithsonian Institution upozorňuje na možnost, že by k prasknutí apendixu došlo i bez úderů. Zároveň nelze bez znalosti celého klinického průběhu vyloučit, že úraz ztížil vyhodnocení bolestí nebo ovlivnil Houdiniho rozhodování. To je však interpretace, nikoli jednoznačný lékařský závěr. Mýtus o jediné smrtelné ráně je prostší než skutečný případ.
Co po Houdinim zůstalo
Na jeho smrti je z dnešního hlediska možná nejpozoruhodnější rozpor mezi veřejným obrazem a zranitelností člověka. Úniky, které publikum vidělo na jevišti, byly výsledkem přípravy a kontroly. Infekce v dutině břišní je naproti tomu biologický proces, před kterým nepomůže technika ani fyzická zdatnost. Houdiniho příběh proto dodnes připomíná, jak snadno může pověst výjimečné odolnosti překrýt příznaky nemoci, která potřebuje včasnou péči.
DALŠÍ PŘÍBĚHY VELKÝCH MALÝCH MUŽŮ:
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Smithsonian Magazine – October 31, 1926: Death Proves Inescapable for Even Houdini [2]. img ai generated
