V některých státech Perského zálivu pochází až 90 % pitné vody z odsolování mořské vody. Tato technologická záchrana života v poušti je zároveň obrovskou zranitelností.
V době rostoucího napětí v regionu se totiž právě vodní infrastruktura může stát jedním z nejcitlivějších bodů celé geopolitiky.
Pouštní region bez vody
Blízký východ patří mezi nejsušší oblasti planety. Srážky jsou zde nízké a nepravidelné a většina zemí regionu nemá velké řeky, které by dokázaly zásobovat rychle rostoucí města.
Historicky se obyvatelé regionu spoléhali především na podzemní zásoby vody a menší místní zdroje. S nástupem ropného boomu ve druhé polovině 20. století však začala města prudce růst a spotřeba vody překročila přirozené možnosti krajiny.
Řešením se stala technologie, která změnila celý region: odsolování mořské vody.
„Saltwater kingdoms“ – státy, které pijí moře
Dnes je Perský záliv světovým centrem desalinizace. Region produkuje přibližně 40 % veškeré odsolené vody na světě, s celkovou kapacitou kolem 29 milionů kubických metrů vody denně.
V některých státech je závislost téměř absolutní:
Kuvajt získává z desalinizace přibližně 90 % pitné vody
Omán kolem 86 %
Bahrajn asi 85 %
Saúdská Arábie přibližně 70 %
Spojené arabské emiráty zhruba 40 %
Velká města jako Dubaj, Abú Zabí, Doha nebo Kuvajt City by bez této technologie prakticky nemohla existovat.
Právě proto někteří analytici označují státy Perského zálivu nikoli za ropné velmoci, ale za „saltwater kingdoms“ – království slané vody. Jejich moderní civilizace totiž stojí na technologii, která přeměňuje mořskou vodu na pitnou.
Technologický zázrak – a zároveň strategická slabina
Desalinační závody patří mezi největší a nejkomplexnější průmyslové stavby na světě. Obvykle jsou navíc propojené s elektrárnami nebo průmyslovými komplexy, protože proces odsolování je energeticky velmi náročný.
Právě tato propojenost však vytváří zásadní zranitelnost. Pokud by došlo k poškození elektrárny nebo přístavní infrastruktury v jejich blízkosti, může být výroba vody přerušena i bez přímého útoku na samotné zařízení.
Problémem je i koncentrace kapacit. Mnohá velká města závisí na několika málo obrovských desalinačních závodech. Pokud by byl některý z nich vyřazen z provozu, mohly by zásoby vody v některých městech vystačit jen na několik dní až týdnů.
Varování staré čtyřicet let
Zranitelnost vodní infrastruktury v regionu není novým zjištěním.
Už v roce 1983 upozornila analýza americké CIA, že koordinovaný útok na několik desalinačních závodů by mohl vyvolat národní krizi, masové odchody obyvatel a sociální nepokoje.
Zpráva tehdy označila pitnou vodu za jednu z nejkritičtějších surovin Perského zálivu.
O čtyři desetiletí později se toto varování znovu vrací do popředí.
Voda jako nový cíl konfliktů
V posledních letech se stále častěji diskutuje o tom, že infrastruktura spojená s vodou se může stát strategickým cílem. Útoky na průmyslové komplexy nebo energetická zařízení mohou způsobit nejen ekonomické škody, ale také narušit výrobu pitné vody.
V případě rozsáhlejšího konfliktu by tak voda mohla hrát podobnou roli jako ropa – jen s ještě přímějšími dopady na každodenní život obyvatel.
Někteří experti proto varují, že systematické útoky na desalinační závody by představovaly extrémní eskalaci konfliktu, s humanitárními důsledky, které by bylo velmi obtížné zvládnout.
Další hrozba: znečištění vody
Vedle přímých zásahů existuje ještě jedno riziko.
Bombardování ropných skladů, rafinerií nebo průmyslových zařízení může do prostředí uvolnit směs toxických látek – od oxidů síry a dusíku až po těžké kovy, uhlovodíky a jemné prachové částice.
Tyto látky mohou kontaminovat nejen vzduch, ale i vodní zdroje a mořské ekosystémy, ze kterých desalinační závody vodu získávají. V regionu, kde je každý zdroj sladké vody strategicky důležitý, může mít podobné znečištění dlouhodobé následky.
Írán: jiný typ vodní krize
Na rozdíl od většiny států Perského zálivu není Írán na desalinizaci zatím tak silně závislý. Většinu vody získává z řek, přehrad a podzemních zásob.
Ty jsou však pod stále větším tlakem.
Země čelí kombinaci dlouhodobého sucha, nadměrného čerpání podzemních vod a klimatických změn, které postupně vyčerpávají její přirozené zdroje.
Írán proto dlouhodobě plánuje rozšiřování desalinačních projektů na jižním pobřeží a přečerpávání vody do vnitrozemí. Vysoké náklady, infrastruktura a mezinárodní sankce však tento proces výrazně zpomalují.
Paradox moderního zázraku
Desalinizace umožnila vznik moderních měst uprostřed pouště. Bez ní by Dubaj, Doha nebo Kuvajt City nikdy nemohly vyrůst do dnešní podoby. Tento technologický zázrak má však i temnější stránku.
Proces odsolování je extrémně energeticky náročný. Většina zařízení v Perském zálivu je proto napájena elektřinou vyráběnou z ropy a zemního plynu. To znamená, že technologie, která řeší nedostatek vody, zároveň přispívá k emisím skleníkových plynů – a tím i ke klimatické změně, která nedostatek vody ještě zhoršuje.
Vzniká tak zvláštní začarovaný kruh.
Region používá fosilní paliva k výrobě vody, ale právě spalování těchto paliv zvyšuje teploty a zhoršuje sucho, které odsolování činí ještě potřebnějším.
Voda – nejcennější surovina pouště
Příběh Perského zálivu tak ukazuje hluboký paradox moderní civilizace. Ropa umožnila vznik bohatých států v poušti. Ale teprve technologie odsolování jim umožnila skutečně existovat.
A právě proto někteří analytici tvrdí, že nejcennější strategickou surovinou regionu není ropa ani plyn. Je jí voda.
Věděli jste, že…
Největší desalinační závod na světě se nachází v saúdskoarabském Ras al-Khairu. Dokáže vyrobit více než milion kubických metrů pitné vody denně, což pokrývá spotřebu vody pro několik milionů lidí.
Zdroje: CNN, The Guardian, CIA, Britannica, National Geographic, img ai generated leonardo ai
