Psal se rok 1951 a tato mladá žena podlehla agresivní formě rakoviny. Navzdory všem předpokladům ale buňky odebrané z jejího těla nezačaly odumírat. Naopak – začaly se dělit dál... A dělí se dodnes.
Příběh Henrietty Lacks ukazuje, jak tenká může být hranice mezi vědeckým průlomem a etickou otázkou, na kterou dodnes neexistuje jednoduchá odpověď.
Nemoc, která měla být koncem
Henrietta Lacks byla mladá žena z Baltimoru, která se v roce 1951 obrátila na lékaře kvůli bolestem a krvácení. Diagnóza byla neúprosná: rakovina děložního čípku. V té době šlo o onemocnění, které lékaři nedokázali účinně léčit.
Během vyšetření odebrali lékaři vzorek nádorové tkáně. Nebylo to nic neobvyklého. Podobné vzorky se běžně používaly k výzkumu. To, co následovalo, ale běžné rozhodně nebylo.
Buňky, které odmítly zemřít
Lidské buňky mají omezenou životnost. Po určitém počtu dělení přestanou fungovat a odumřou. Tento limit byl dlouho považován za základní biologickou vlastnost.
Buňky Henrietty Lacks se ale chovaly jinak. V laboratoři se začaly dělit bez známek zpomalení. Nezestárly. Nezastavily se. Staly se prvními „nesmrtelnými“ lidskými buňkami, které bylo možné dlouhodobě udržet při životě.
Vědci jim dali označení HeLa – podle prvních písmen jejího jména.
Objev, který změnil medicínu
Buněčná linie HeLa se rychle rozšířila do laboratoří po celém světě. Umožnila vědcům provádět experimenty, které byly do té doby nemožné.
Pomohla například při vývoji vakcíny proti dětské obrně, testování léků na rakovinu nebo studiu virů. Byla použita při výzkumu vlivu radiace i v prvních biologických experimentech ve vesmíru.
Díky své schopnosti neustále se dělit se stala standardním nástrojem moderní biologie.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Tělo, které pokračuje po smrti
Jedním z nejvíce fascinujících aspektů tohoto příběhu je fakt, že buňky HeLa existují dodnes. Jsou pěstovány, množí se a používají v tisících laboratoří.
Celkové množství těchto buněk dávno překročilo hmotnost původního lidského těla, ze kterého pocházely. Z biologického hlediska tak část Henrietty Lacks nikdy nezanikla.
Nejde o nesmrtelnost v lidském smyslu, ale o zvláštní formu pokračování života na buněčné úrovni.
Cena vědeckého pokroku
Příběh má ale i svou temnou stránku. Henrietta Lacks nikdy nedala souhlas k tomu, aby její buňky byly použity k výzkumu. Její rodina se o existenci buněčné linie dozvěděla až o mnoho let později.
V době, kdy byly buňky odebrány, nebyla informovaná souhlasnost pacientů běžnou praxí. Dnes by podobný postup nebyl možný bez jasného souhlasu. I tento případ se stal jedním z impulsů pro změny v medicínské etice a ochraně pacientských práv.
Věda a etika v jednom příběhu
Buňky HeLa zachránily miliony životů a umožnily zásadní pokrok ve vědě. Zároveň ale vyvolávají otázky, které zůstávají aktuální i dnes.
Komu patří lidské tělo? Kde končí medicína a začíná právo na soukromí? A jak by měla věda zacházet s biologickým materiálem, který má potenciál změnit svět?
Příběh Henrietty Lacks stojí na pomezí těchto dvou světů.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
To, co začalo jako běžný lékařský zákrok, se proměnilo v jeden z nejdůležitějších momentů moderní medicíny. Buňky jedné ženy umožnily pochopit procesy, které zachraňují životy dodnes. Zároveň ale připomínají, že vědecký pokrok není nikdy oddělený od lidských příběhů. A že i za největšími objevy stojí konkrétní lidé – se svými osudy, o kterých se někdy mluví až příliš pozdě.
Věděli jste, že…
...buňky HeLa byly tak odolné a množily se tak rychle, že v některých laboratořích nechtěně „kontaminovaly“ jiné buněčné kultury a ovlivnily výsledky experimentů? Vědci tak museli zpětně přehodnotit část svých výzkumů.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: National Library of Medidicne, Nature, Science Direct, foto wikimedia commons
