Feynman zůstává ikonou. Jeho přednášky – legendární červené svazky The Feynman Lectures on Physics – se stále čtou. Jeho jméno je synonymem pro radost z objevování.
A jeho popularizační knihy vytvořily obraz vědce, který není odtažitý génius v laboratoři, ale zvědavý, hravý člověk, který si mezi rovnicemi rád zahraje na bongy.
Jenže obraz génia bývá málokdy jednobarevný.
Génius, který miloval hledání pravdy
Richard Feynman patří mezi klíčové postavy fyziky 20. století. Spolu s Julianem Schwingerem a Sin-Itiro Tomonagou položil matematické základy kvantové elektrodynamiky – teorie popisující interakce světla a hmoty.
Jeho diagramy se staly jedním z nejmocnějších nástrojů moderní teoretické fyziky. Předjímal myšlenky kvantového počítání i nanotechnologií.
Jeho přínos je nesporný. A není přehnané říct, že změnil způsob, jakým fyzikové přemýšlejí o elementárních částicích.
Zároveň byl výjimečný pedagog. Dokázal vysvětlit hluboké koncepty bez okázalé složitosti. Mluvil jazykem zvědavosti, ne autority. Pro mnoho mladých lidí byl vstupní branou do světa fyziky.
To všechno je pravda.
Memoáry, které dnes čteme jinak
Vedle vědecké práce ale existuje ještě jiná stopa – ta osobní. V memoárech Surely You’re Joking, Mr. Feynman! líčí své zážitky s lehkostí a humorem.
Vypráví o barech, ženách, experimentování s „technikami“ svádění. O tom, jak si osvojil cynický přístup k ženám, aby se vyhnul odmítnutí. O schůzkách ve strip klubech. O kreslení nahých portrétů studentek.
V době vydání knihy byly tyto historky často čteny jako důkaz jeho výstřednosti a nonkonformity. Média je označovala za „irreverentní“ a „zábavné“. Feynman byl prezentován jako rebel mezi vědci – někdo, kdo rozbíjí stereotyp suchého akademika.
Dnes však tyto pasáže vyvolávají jiný druh nepohodlí.
Ne proto, že bychom se náhle stali citlivějšími než generace před námi, ale proto, že jsme ochotnější mluvit o moci, nerovnováze a prostředí, v němž se věda odehrává. Akademická hierarchie nikdy nebyla neutrální. Profesor není jen kolega – je to člověk s vlivem na kariéru, granty, budoucnost.
Historický kontext vysvětluje mnohé. Ale ne všechno omlouvá.
Mýtus výstředního génia
Kultura vědy dlouho udržovala obraz „svobodného génia“ – výjimečně inteligentního muže, který je natolik originální, že se na něj běžná pravidla tak docela nevztahují. Excentricita byla součástí balení. Pravidla jsou přece pro průměrné, ne pro ty, kdo posouvají hranice poznání.
Jenže právě tady se rodí problém.
Když je genialita spojena s morálním kreditem, vzniká nebezpečná zkratka: „Je tak důležitý pro vědu, že jeho osobní přešlapy jsou vedlejší.“ Tato logika není specifická jen pro Feynmana. Objevuje se v různých obdobích i oborech – všude tam, kde se talent stává štítem.
Otázka tedy nestojí tak, zda byl Richard Feynman „dobrý“ nebo „špatný“ člověk. Spíše zní: jak vyprávíme příběhy o vědeckých hrdinech? A co tím příběhem legitimizujeme?
Lze oddělit vědu od vědce?
Často se říká, že rovnice jsou nezávislé na charakteru svého autora. A je pravda, že kvantová elektrodynamika zůstává platná bez ohledu na osobní život jejích tvůrců.
Věda jako systém poznání může přežít své protagonisty. Ale věda jako instituce je utvářena lidmi. Tím, koho povyšuje, koho přehlíží, komu odpouští a komu ne.
Oddělit teorii od člověka je možné. Oddělit kulturu vědy od jejích představitelů už méně.
Možná je proto zralější pozice dvojí: uznat velikost vědeckého přínosu a současně nezavírat oči před lidskými selháními. Nevymazávat. Neuctívat bezvýhradně. Ale číst celé.
Večer s rozporem
Richard Feynman byl brilantní fyzik. A byl také mužem své doby, se všemi jejími slepými místy. Tyto dvě skutečnosti se nevylučují. Běží paralelně.
Možná skutečná dospělost vědecké komunity nespočívá v tom, že své hrdiny svrhneme z piedestalu. Ale v tom, že je přestaneme zobrazovat jako bezchybné sochy. Že si připustíme, že i ti nejchytřejší jsou jen lidé – schopní hlubokého poznání i hlubokých omylů.
A že schopnost mluvit o obojím je známkou síly, nikoli slabosti vědy.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroj: Caltech, The Baffler, Britannica, Feynman.com, foto picryl
