Kód Enigma Express
Zámek Uherčice vznikl z pozdně gotické tvrze, kterou renesanční a později barokní přestavby proměnily v rozsáhlé aristokratické sídlo s výraznou italskou uměleckou stopou. K jeho nejcennějším částem patří štuková výzdoba spojená s Baldassarem Fontanou, Andělská chodba, kaple a banketní sál.
Po roce 1945 však areál ztratil svou původní funkci, sloužil státním statkům i pohraniční stráži a během několika desetiletí se dostal na hranici zániku. Systematická obnova začala až v 90. letech a pokračuje dodnes, místnost po místnosti a detail po detailu.
Právě spojení zachráněných interiérů s částmi, které stále připomínají dlouhé chátrání, dává Uherčicím mimořádnou sílu. Nejsou jen obnovenou památkou, ale názorným svědectvím o tom, jak rychle může kulturní dědictví zmizet a jak obtížné je vrátit mu důstojnost.
Celý příběh zámku si přečtěte níže
Zámek, který nepředstírá, že se mu nic nestalo
Některé zámky vypadají, jako by se jich dějiny dotkly jen elegantně. Uherčice mezi ně nepatří. Tady minulost nevystupuje jen v podobě sálů, štuků, arkád a šlechtických jmen, ale také v prasklinách, obnovovaných místnostech a vědomí, že celý rozsáhlý areál mohl dopadnout mnohem hůř.
Právě to z Uherčic dělá mimořádně zajímavé místo. Nejsou to jen „další zámek na jižní Moravě“. Jsou to dějiny ve stavu návratu. Části areálu už znovu ukazují svou krásu, jiné stále připomínají dlouhé období zanedbání. A právě tahle kombinace je silnější než dokonale vyleštěná turistická kulisa.
Uherčice nepůsobí jako památka, která se snaží návštěvníka ohromit jedním efektem. Spíš ho pomalu vtahují do otázky, kolik práce, peněz, času a tvrdohlavosti je potřeba, aby se místo s takovou historickou hodnotou znovu postavilo na nohy.
Od pusté vsi k renesančnímu sídlu
Nejstarší dějiny Uherčic jsou nejasné, což se k nim vlastně hodí. První písemný záznam o zdejším majetku pochází z počátku 14. století, kdy se Uherčice objevují v darovací listině spojené s klášterem cisterciaček v Oslavanech. Později však ves zpustla a v pramenech se objevuje jako „pusté Uherčice“.
Na přelomu 15. a 16. století se ale místo znovu probouzí. Vzniká zde pozdně gotická tvrz Krajířů z Krajku, která se v 16. století začíná měnit v renesanční sídlo. Zásadní roli tu hrála inspirace severoitalskou architekturou. Václav Krajíř z Krajku se účastnil výpravy české šlechty do Janova, kde se vzdával hold císaři Maxmiliánu II. a Marii Španělské, a právě italský svět se potom propsal do podoby uherčického sídla.
Za Streinů ze Švarcenavy přišel další velký rozmach. Uherčice se proměnily v reprezentativní renesanční areál s nádvořími, arkádami, obytnými i hospodářskými částmi. Nebylo to sídlo, které by chtělo být jen pohodlným venkovským domem. Ve své době se blížilo představě „knížecího zámku“, tedy prostoru, kde architektura sama mluví o ambici, vzdělání a společenském postavení majitelů.
Baroko tu nezůstalo na povrchu
V 17. století vstupuje do Uherčic baroko. Ne jako lehká dekorace, ale jako zásadní proměna vnitřního světa zámku. Důležitými postavami jsou Berchtoldové a později Donát Heissler z Heitersheimu, císařský generál a polní maršál, který panství získal roku 1692. Právě za něj a jeho nástupců se zámek obohatil o mimořádnou štukovou a malířskou výzdobu.
Mezi umělci spojenými s uherčickou výzdobou vyniká Baldassare Fontana, slavný italský štukatér, jehož práce patří k vrcholům barokní výzdoby na Moravě. Uherčice tak získaly interiéry, které nejsou zajímavé jen svou krásou, ale i tím, že ukazují kontakt moravského šlechtického prostředí s italskou uměleckou tradicí.
To je jedna z největších hodnot Uherčic. Na první pohled mohou působit jako zapomenutý zámek stranou hlavních tras. Uvnitř se ale ukrývá výzdoba evropského formátu. Andělská chodba, kaple, salony, barokní štuky, malby a později i banketní sál připomínají, že někdy se největší překvapení neskrývá v nejslavnějších památkách, ale v těch, které se musely dlouho zvedat z prachu.
Italská šlechta na Moravě
V roce 1768 koupil uherčické panství Tomáš Vinciguerra z rodu Collalto et San Salvatore. Tím se Uherčice propojily s jedním z nejstarších severoitalských šlechtických rodů, který odvozoval svůj původ až k dávným langobardským králům. Moravská větev Collaltů byla spojena především s Brtnicí, ale Uherčice se staly důležitou součástí jejich majetkového a reprezentativního světa.
Collaltové zámek nedrželi krátce. Jejich jméno je s Uherčicemi spojeno až do konce druhé světové války. Do podoby sídla zasahovali zejména interiérově, mimo jiné klasicistními výmalbami a úpravami. V roce 1802 vznikl v severním křídle banketní sál, prostorově i výtvarně výrazný sál vybudovaný přestavbou staršího hospodářského a vězeňského zázemí.
Právě Collaltové dávají Uherčicím zvláštní šíři. Nejde jen o moravské sídlo v pohraničí. Je to místo, kde se potkává místní krajina, české a moravské dějiny, pobělohorská majetková proměna a italská aristokratická tradice. Zámek tak působí méně provinčně, než by napovídala jeho poloha mimo nejznámější turistické trasy.
Po válce přišlo dlouhé zhasínání
Nejbolestivější část příběhu začíná po roce 1945. Majetek posledního collaltovského vlastníka Oktaviána byl zkonfiskován a zámek přešel do rukou státu. V poválečném Československu se s podobnými šlechtickými sídly často zacházelo spíš jako s problémem než jako s kulturním dědictvím. Uherčice nebyly výjimkou.
Zámecký komplex byl rozdělen, část sloužila státním statkům, část pohraniční stráži, později se zde střídala různá využití. Podle historického přehledu zámku držel v 50. letech značnou část areálu útvar Pohraniční stráže Znojmo. Český rozhlas v rozhovoru s památkářem Pavlem Jeriem připomíná i drastické epizody poválečné devastace, včetně zřícení vstupní věže v roce 1971 a demoličního výměru v 80. letech.
Tady už nejde o běžné chátrání. Jde o ztrátu smyslu místa. Zámek, který byl kdysi promyšleným šlechtickým světem, se změnil v objekt, jehož historická hodnota byla pro část tehdejší praxe spíš překážkou. Když se památce vezme funkce, péče i respekt, začne mizet nejen omítka. Mizí i vědomí, proč by měla přežít.
Obnova jako dlouhý návrat paměti
V 90. letech se situace začala měnit. Roku 1995 převzal správu zámku Památkový ústav v Brně a krátce nato začala komplexní památková obnova. Uherčice byly zařazeny do Programu záchrany architektonického dědictví a od té doby se postupně opravují stavební konstrukce, střechy, interiéry, výzdoba i návštěvnické zázemí.
Na Uherčicích je fascinující, že obnova není jen zákulisí. Je součástí příběhu. Návštěvník tu nevidí pouze hotový výsledek, ale i proces. Restaurované části stojí vedle těch, které na svůj návrat ještě čekají. Právě to dává místu zvláštní poctivost. Neříká: „Podívejte, všechno je zase dokonalé.“ Spíš ukazuje: „Podívejte, co všechno se dá zachránit, když se někdo nevzdá.“
V posledních letech se obnova výrazně posunula. V roce 2024 byla zpřístupněna nová trasa Zámecké interiéry včetně Andělské chodby s unikátní vrcholně barokní štukovou výzdobou. V roce 2025 přibyl Barokní apartmán v západním křídle, který představuje nově obnovené pokoje s bohatou štukovou výzdobou z konce 17. století a předměty z collaltovských sbírek.
Proč jsou Uherčice víc než „zachráněný zámek“
Uherčice nejsou zajímavé jen proto, že byly zničené a teď se opravují. To by bylo málo. Jejich skutečná síla je v tom, že se na nich dá číst několik století proměn šlechtického sídla. Pozdně gotická tvrz, renesanční reprezentace, barokní interiérová fantazie, italská rodová stopa, klasicistní úpravy, poválečný úpadek a současná památková obnova tu nejsou oddělené kapitoly. Jsou to vrstvy jednoho místa.
Právě proto by byla škoda vnímat Uherčice jen jako tip na výlet. Jsou spíš lekcí o tom, jak křehká je kulturní paměť. Zámek může stovky let růst, měnit se, shromažďovat umění, příběhy a řemeslnou práci. A pak stačí několik desetiletí nezájmu, aby se z něj stal objekt na hraně zániku.
Naštěstí se Uherčice do této poslední fáze nepropadly úplně. Dnes jsou jedním z nejzajímavějších příkladů toho, jak může vypadat památka, která se nevrací do života jedním velkým gestem, ale po místnostech, stropech, štukách, oknech a krocích restaurátorů.
Místo, které se nedá odbýt jedním pohledem
Uherčice nemají jednoduchý efekt slavné dominanty. Nepůsobí tak okamžitě jako Karlštejn na kopci nebo Hluboká v pohádkové siluetě. Jejich síla je pomalejší. Člověk ji pochopí ve chvíli, kdy si uvědomí rozsah areálu, množství historických vrstev a také to, jak blízko bylo k tomu, aby se velká část tohoto příběhu ztratila.
Jsou to dějiny v opravě. A možná právě proto působí tak současně. Neříkají nám jen, jak žila šlechta, jak se stavěly zámky nebo jak vypadala barokní výzdoba. Připomínají i něco mnohem nepříjemnějšího: že hodnota místa není samozřejmá. Musí být rozpoznána, obhájena a znovu vybojována.
Uherčice proto patří mezi památky, které mají příběh silnější než turistickou slávu. Nejsou dokonalou kulisou. Jsou svědectvím o tom, jak se zámek může ztratit, aniž by úplně zmizel. A jak se může vracet, aniž by zapomněl, čím prošel.
Zdroje: Státní zámek Uherčice – Historie [1], Státní zámek Uherčice – Památková obnova [2], Státní zámek Uherčice – Obnova pokračuje [3], NPÚ – Nová prohlídková trasa na státním zámku Uherčice se otvírá veřejnosti [4], Státní zámek Uherčice – Barokní apartmán [5], NPÚ – Zámek Uherčice otevřel novou prohlídkovou trasu Barokní apartmán [6], Český rozhlas Brno – Památkář Jerie: Za tím, co se v Uherčicích dosud podařilo, je entuziasmus zainteresovaných lidí [7], img ai generated
