Nebyl revolucionářem v ulicích, nepsal manifesty a nevedl školy. Seděl u textů, mýtů, jazyků a starých zákonů a snažil se pochopit, proč se civilizace chovají tak, jak se chovají. A došel k závěru, který byl pro jeho dobu nepohodlný: lidstvo se neustále vrací ke stejným vzorcům – jen v jiných kostýmech.
Dějiny nejsou přímka. Jsou spirála.
Vico odmítl tehdy dominantní představu, že lidský rozum postupně vítězí nad chaosem. Místo toho popsal tři základní fáze vývoje společnosti: věk bohů, věk hrdinů a věk lidí. Nešlo o konkrétní historická období, ale o způsob myšlení, který se opakuje.
Ve věku bohů lidé vysvětlují svět mýty, symboly a strachem z neznámého. Ve věku hrdinů vládnou elity, síla a čest. A ve věku lidí přichází racionalita, zákony a instituce. Jenže – a to bylo Vicoovo nejradikálnější tvrzení – tím to nekončí. Racionální společnost se podle něj dříve či později vyčerpá, ztratí smysl pro celek a rozpadne se. A cyklus začne znovu.
Pro osvícence to byla hereze. Pro nás je to nepříjemně aktuální.
Pravdu nevytváří příroda. Pravdu vytváří lidé.
Jedna z nejhlubších Vicoových myšlenek zní překvapivě jednoduše: lidé mohou skutečně poznat jen to, co sami vytvořili. Přírodu můžeme zkoumat, ale nikdy jí úplně porozumět. Naproti tomu jazyk, zákony, mýty, instituce a dějiny – to vše je lidské dílo. A právě proto jsou klíčem k pochopení civilizace.
Vico tím předběhl moderní humanitní vědy o staletí. Tvrdil, že chceme-li pochopit minulost, nestačí data a fakta. Musíme rozumět mentálnímu světu lidí, kteří v ní žili. Jejich metaforám. Jejich příběhům. Jejich strachům.
Dějiny podle Vica nejsou katalogem událostí, ale zrcadlem lidského myšlení.
Proč na něj svět zapomněl
Vico neměl školu, neměl následovníky a neuměl psát tak, aby byl snadno čitelný. Jeho hlavní dílo Scienza Nuova („Nová věda“) bylo složité, repetitivní a záměrně se vzpíralo jednoduchému výkladu. V době, která chtěla jasnost a systém, nabídl neklid a cykly.
Navíc nebyl vhodný ani pro pozdější ideologie. Nebyl optimistou pokroku, ale ani cynickým pesimistou. Nenabízel řešení, jen pochopení. A to se špatně prodává.
Jeho myšlenky se přesto tiše přenesly dál – k historikům, sociologům, filozofům kultury. Jen často bez jeho jména.
Proč se k Vicovi dnes vracet
V době, kdy máme pocit, že svět znovu klouže od racionality k mýtům, od institucí k emocím a od pravidel k chaosu, zní Vico až znepokojivě současně. Nepředpověděl konkrétní události. Nabídl ale mapu chování civilizací.
Možná právě proto dnes působí tak aktuálně: neříká nám, kam svět směřuje, ale v jakém režimu se znovu ocitl.
Zapomenutý velikán ne proto, že by se mýlil
Giambattista Vico nezmizel z dějin proto, že by byl bezvýznamný. Zmizel proto, že jeho myšlení nešlo snadno zjednodušit, zpolitizovat ani zpopularizovat. Byl příliš hluboký, příliš nepohodlný a příliš klidný na to, aby se stal ikonou.
A přesto – nebo právě proto – patří mezi ty, kteří formovali způsob, jakým dnes chápeme dějiny, kulturu a lidskou zkušenost.
Ne jako přímku. Ale jako návrat.
Zdroj: Britannica, World History, img picryl
