Nejde o popírání matematiky. Jde o něco mnohem zajímavějšího: o střet abstraktních čísel s reálným světem.
Matematika je přesná. Realita méně.
Matematika jako formální systém funguje bezchybně – pokud dodržujeme její pravidla. V soustavě přirozených čísel opravdu vždy platí, že 2 + 2 = 4. Problém nastává ve chvíli, kdy si začneme myslet, že stejná rovnice automaticky popisuje realitu.
Přidáš-li dvě sklenice octa ke dvěma sklenicím jedlé sody, výsledek nebude čtyři sklenice. Chemická reakce vytvoří pěnu, objem se změní, část plynu unikne. Nezměnila se matematika – změnil se kontext.
Čísla jsou abstrakce. Svět ne.
„Správná odpověď je: Jaké jsou definice a axiomy?“
Právě na tohle upozornil biostatistik Kareem Carr, když v roce 2020 napsal dnes už slavný tweet:
„Když někdo řekne, že 2 + 2 = 5, správná odpověď není pohoršení, ale otázka: Jaké jsou vaše definice a axiomy?“
Jeho pointa nebyla provokace. Byla metodologická. Matematika vždy funguje v rámci zvolených pravidel. Jakmile se změní pravidla – například způsob zaokrouhlování, měrná jednotka nebo definice počítaného jevu – změní se i výsledek.
Například:
2,3 + 2,3 se po zaokrouhlení může stát 5
úhel 360° je orientačně totéž co 0°
pět otočení šroubu je jiné než čtyři, i když výchozí poloha vypadá stejně
Výsledek závisí na tom, co vlastně měříš.
Počítání není přirozené. Je naučené.
Máme tendenci brát čísla jako něco vrozeného. Jenže počítání je naučená dovednost, ne instinkt. Děti se nejdřív učí rozpoznávat malé množství (tzv. subitizaci) a teprve později přecházejí k abstraktním číslům.
Dokonce i u zvířat je schopnost „počítat“ vzácná a omezená. To znamená, že když bereme čistě abstraktní čísla a snažíme se je naroubovat na svět plný procesů, změn a nepřesností, vzniká napětí.
A právě tam se rodí zdánlivé paradoxy typu „2 + 2 = 5“.
Když čísla začnou klamat
Nejzajímavější část debaty se netýká matematiky, ale statistiky a společenských měření. IQ skóre, agresivita, sentiment, hodnocení zákaznické spokojenosti – to všechno jsou číselné konstrukty, které mají popisovat složité lidské jevy.
Jenže:
pocity se mění v čase
škály jsou arbitrární
hranice „minima“ a „maxima“ jsou nejasné
Číslo pak působí objektivně, ale ve skutečnosti skrývá nejistotu. A čím víc světa převádíme na data, tím větší je riziko, že začneme číslům věřit víc než realitě, kterou měla popsat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Co bylo dřív – slepice, nebo vejce? Otázka, která je starší než věda sama. Odpověď je až překvapivě jednoduchá
Když se z rovnice stane propaganda
Rovnice „2 + 2 = 5“ má i temnější historii. Spisovatel George Orwell ji použil jako symbol absolutní moci propagandy – schopnosti autority donutit lidi přijmout zjevný nesmysl jako pravdu. Už dříve si s ní pohrával Fjodor Dostojevský, když ji spojil s revoltujícím odmítnutím „chladné racionality“.
V těchto případech ale nejde o matematiku. Jde o popření reality silou. A to je pravý opak toho, o čem mluví moderní matematici.
Takže… platí 2 + 2 = 5?
V matematice: ne.
V propagandě: bohužel někdy ano.
V reálném světě: záleží, co je měřeno, jakým způsobem a proč.
Celá debata není útokem na matematiku. Je to obrana kritického myšlení. Připomínka, že čísla jsou nástroje – a jako každý nástroj mohou být použita chytře, nebo nebezpečně.
A možná je to nejdůležitější lekce ze všech:
když výsledek nedává smysl, problém často není v číslech, ale v otázce, kterou jsme si položili.
