Biatlon není kombinace. Je to konflikt
Běh na lyžích a střelba nejsou dvě disciplíny vedle sebe. Jsou to dva protichůdné fyziologické režimy, které musí tělo zvládnout téměř současně.
Lyžování žene organismus do maximální spotřeby kyslíku, vysoké hladiny adrenalinu, zrychleného srdečního rytmu, i aktivace sympatického nervového systému. Střelba naopak vyžaduje jemnou motoriku, stabilní trup, potlačení třesu a aktivaci parasympatiku.
V žádném jiném olympijském sportu není přepnutí mezi těmito stavy tak rychlé a tak kritické.
Tepová frekvence: hlavní protivník na střelnici
Při příjezdu na střelnici se tep biatlonisty běžně pohybuje mezi 170–190 údery za minutu. Každý úder se přenáší mikropohyby do pažby a hlavně. Cílem není dostat tep „do normálu“, ale dostat ho pod kontrolu.
Elitní závodníci se nesnaží tep dramaticky snížit. Místo toho synchronizují výstřel s dechovou fází, využívají krátké pauzy mezi údery srdce a minimalizují pohyb trupu.
Jde o precizní práci s rytmem, nikoli o jeho potlačení.
Mozek pod tlakem: rozhoduje kognitivní flexibilita
Biatlon je extrémní test tzv. kognitivní flexibility – schopnosti rychle přepínat mezi úkoly s odlišnými nároky. Mozek musí potlačit impulz „jet dál“, zúžit pozornost na minimum podnětů, filtrovat hluk, pohyb i vlastní únavu a rozhodnout o výstřelu v řádu setin sekundy.
Studie ukazují, že špičkoví biatlonisté vykazují neobvykle efektivní propojení motorické a prefrontální kůry, tedy oblastí zodpovědných za pohyb a sebekontrolu.
Stres jako nástroj, ne nepřítel
Na rozdíl od běžné představy není cílem „nebýt ve stresu“. Úspěšní biatlonisté se odlišují tím, že stres dokážou udržet v optimálním pásmu, nepřepínají do paniky ani do apatie a využívají adrenalin ke zvýšení bdělosti, nikoli k uspěchaným rozhodnutím.
Biologicky řečeno: jejich osa hypotalamus–hypofýza–nadledviny reaguje rychle, ale stabilně.
Proč biatlon odměňuje zkušenost
Zatímco v čistě fyzických sportech může mládí konkurovat zkušenosti, biatlon dává výhodu těm, kteří znají reakce vlastního těla v extrémních stavech, dokážou číst signály únavy a nepřestřelí ve chvíli, kdy tělo křičí po rychlosti.
Mozek se učí zvládat tento konflikt léty. Proto se v biatlonu často prosazují závodníci, kteří by jinde byli považováni za „příliš staré“.
Sport, který simuluje krizovou situaci
Z pohledu neurobiologie připomíná biatlon modelovou stresovou zkoušku: vysoká zátěž, omezený čas, nutnost přesnosti a jasný trest za chybu. Právě proto je často zmiňován jako jeden z nejkomplexnějších sportů vůbec.
Nejde jen o sílu nebo techniku. Jde o řízení vlastního nervového systému v extrémních podmínkách.
Biatlon není sportem dvou dovedností, ale jedné výjimečné schopnosti: přepnout z maximálního výkonu do absolutní kontroly během několika sekund. Vítězí zde ti, kteří dokážou sladit svaly, dech a mysl – a právě proto patří biatlon k biologicky nejzajímavějším disciplínám zimních her.
