Říká se mu Antikythérský mechanismus a čím víc o něm víme, tím víc nás dráždí otázka: jak přesně fungoval celý?
Co se stalo: loď, která nedoplula, a „krabička“, která neměla existovat
Příběh začíná jako klasická antická tragédie. Loď plná luxusního nákladu — soch, skla, šperků, mincí a dalších cenností — se někdy v 1. století př. n. l. dostala do bouře u ostrova Antikythéra a skončila na dně.
O dvě tisíciletí později místo náhodou objevili potápěči (původně lovci hub), kteří z hlubin začali vytahovat bronzové a mramorové skvosty. Mezi nimi i něco, co zpočátku nevypadalo jako nic: zkorodovaný shluk kovu se zbytky ozubených kol.
Dnes je mechanismus uložen v Národním archeologickém muzeu v Athénách a víme o něm dvě zásadní věci:
byl mimořádně přesně vyrobený (na poměry antiky až znepokojivě),
dochoval se jen částečně — zhruba třetina originálu, rozpadlá do desítek fragmentů.
A právě ta neúplnost je důvod, proč se Antikythérský mechanismus stal nejen ikonou vědy, ale i nekonečným zdrojem sporů.
Proč je to důležité: protože to přepisuje náš obraz antické technologie
Kdyby někdo tvrdil, že ve starověku existoval stroj schopný „počítat oblohu“, znělo by to jako přehnaná legenda. Jenže v tomto případě nejde o pověst, ale o kov, zuby ozubených kol a rytiny, které jdou přečíst.
Mechanismus bývá popisován jako astronomický kalkulátor nebo analogový „počítač“. To slovo je samozřejmě metafora: nikdo netvrdí, že šlo o počítač v moderním smyslu s pamětí a programem. Ale podobnost je v principu: zařízení umělo mechanicky převádět jeden vstup (otočení klikou) na soustavu výstupů (polohy ruček, ukazatelů a stupnic), které reprezentovaly složité astronomické cykly.
Ještě zásadnější je, co to říká o antickém světě. Znamenalo by to, že někde existovala tradice jemné mechaniky, matematického modelování a astronomické praxe na úrovni, kterou jsme dlouho čekali až u renesančních hodinářů.
A pokud takové stroje existovaly ve více kusech, pak se nám z antiky „ztratila“ celá technologická větev — ne proto, že by byla nemožná, ale protože se prostě nedochovala.
Jak to víme: díky rentgenové tomografii a tisícům drobných písmen
Mechanismus není „rozluštěný“ jedním okamžikem. Je to detektivka na století.
Zlom přišel, když se vědci dostali ke skenování, které umí proniknout dovnitř koroze. Vysokorozlišovací CT a pokročilé zobrazovací metody odhalily nejen ozubená kola, ale i nápisy, které fungují jako návod, popisek nebo uživatelská příručka.
Díky tomu dnes víme, že zařízení dokázalo:
sledovat pohyb Slunce a Měsíce (a podle některých rekonstrukcí i planet známých antice),
pracovat s lunisolárním kalendářem (sladit měsíce s rokem),
předvídat zatmění pomocí cyklů známých už v babylonské tradici (zejména Saros cyklus — 223 synodických měsíců),
a mělo i „kulturní“ vrstvu: ukazatele spojené s významnými událostmi, například hry (v popularizačních textech často zmiňované olympijské).
Klíčová je práce, která ukázala, jak mechanismus pracoval se zatměními a jak byl zadní systém stupnic postaven. Jedna z nejcitovanějších studií vyšla v Nature (2006) a stala se milníkem moderního „dekódování“ mechanismu.
ČTĚTE TAKÉ: Vynálezy, které vznikly omylem: proč náhoda hraje v lidském pokroku větší roli, než si rádi připouštíme
Co je ještě sporné: „funguje to“, ale pořád nevíme, jak vypadala celá verze
Tady se Antikythéra mění z hotového příběhu v otevřenou vědeckou hádanku.
1) Chybí dvě třetiny stroje
Můžeme rekonstruovat převody, odhadovat počet kol, doplňovat chybějící části — ale pořád pracujeme s torzem. A u podobně složitého zařízení může chybějící detail změnit interpretaci celého systému.
2) Spory o kalendářní prstenec: kolik „děr“ měl a co to znamená
Jedna z aktuálních debat se točí kolem toho, kolik otvorů měl prstenec pod kalendářním kroužkem. Pro laiky je to detail; pro rekonstrukci je to zásadní, protože počet otvorů může odpovídat konkrétnímu typu kalendáře.
V roce 2024 vyšla analýza, která s využitím statistických metod (včetně bayesovského přístupu) argumentuje, že data lépe sedí na 354 otvorů (tedy lunární rok) než na 365 (egyptský občanský kalendář) nebo 360. Autoři uvádějí výrazně vyšší pravděpodobnost pro 354/355 v porovnání s alternativami.
Zároveň existují odborníci, kteří tento závěr odmítají nebo považují za konflikt s jinými částmi mechanismu. Tenhle spor je mimořádně „enigmický“ v tom nejlepším smyslu: nejde o víru, ale o interpretaci neúplných dat.
3) Planety: uměl je mechanismus ukazovat všechny?
Model „kompletního kosmu“ je lákavý a některé moderní práce se k němu přibližují. V roce 2021 vyšel v Scientific Reports (Nature Portfolio) článek, který navrhuje velmi ambiciózní rekonstrukci přední části a planetárních ukazatelů.
Je to silné, ale pořád platí: rekonstrukce není totéž co důkaz, dokud nenajdeme další fragment nebo jednoznačný popis.
4) Kdo ho postavil: byl v tom Archimédés?
Tahle část je magnet pro internet, ale seriózní odpověď musí být opatrná. Existují historické zprávy o mechanických astronomických přístrojích (například zmínky u Cicerona o přístrojích připisovaných Archimédovi), což podporuje představu, že know-how existovalo. Ale přímý důkaz, že Antikythérský mechanismus je „Archimédův“, nemáme. Je fér říct jen tohle: je možné, že navazuje na tradici, v níž Archimédés a další učenci hráli roli — ale autorství je neprokázané.
Proč nás Antikythéra tak dráždí i po 2 000 letech
Protože je to artefakt, který narušuje pohodlný příběh o tom, jak „lineárně“ roste lidská technologie. Připomíná, že dějiny nejsou jen pokrok, ale i ztráty. Některé věci se ztratí v bouři, jiné v požáru knihovny, další prostě proto, že bronz se přetaví na něco užitečnějšího.
Antikythérský mechanismus je zároveň nádherné zrcadlo vědecké metody: stále stejný cyklus hypotéz, testování, sporů, oprav a lepších modelů. A ten cyklus je možná tím nejkrásnějším poselstvím celého „nejstaršího počítače“: že lidská zvědavost se od antiky nezměnila. Jen máme lepší světla, lepší skenery — a pořád stejně neúplné odpovědi.
Zdroje: Popular Mechanics, Nature, Arxiv, Britich Horological Instute, img ai generated Leonardo AI
