V severním Atlantiku jich bylo během posledních měsíců zaznamenáno hned několik, včetně jedné, která podle dat NOAA překonala rekordních 35 metrů. Vědci teď poprvé dokážou s pomocí satelitů a umělé inteligence předpovědět, kdy se taková vlna zrodí – a zachránit tím lodě i lidské životy.
Co se stalo
V červenci 2025 zaznamenala evropská družice Sentinel-1 anomálii uprostřed severního Atlantiku: náhlý, strmý výstupek hladiny o výšce přes 30 metrů. O týden později měřicí bóje u Islandu potvrdila hodnotu 115 stop (35 m) – vlnu, která by dokázala pohltit i moderní tanker.
Takové extrémy se nazývají rogue waves – monstrózní vlny, které se zjeví náhle, trvají několik sekund a pak zmizí.
Dlouho byly považovány za mýty mořeplavců. První vědecky doložený případ pochází až z roku 1995, kdy ropná plošina Draupner v Severním moři zaznamenala náraz vlny o výšce 25,6 metru.
Záznam obří vlny na ropné plošině Draupner. Zdroj: Wikimedia Commons
Až satelitní data 21. století potvrdila, že podobné útvary vznikají častěji, než kdokoli čekal – průměrně jedna extrémní vlna na každých 10 000 vlnových cyklů.
Proč je to důležité
Pro námořníky a vědce představují rogue waves jedno z největších nebezpečí oceánů. Mohou zničit ocelovou konstrukci během vteřin, převrátit výletní loď nebo poškodit podmořské kabely. A protože vznikají mimo bouře i bez zjevných příčin, byly dlouho prakticky nepředvídatelné.
Nové výzkumy ale mění situaci. Podle studie publikované v Nature Geoscience (2025) dokážou moderní algoritmy zpracovávat kombinovaná data z bójí, radarů a satelitů a identifikovat „kritické interference“ – okamžiky, kdy se několik běžných vln srovná do jediné, která se krátce „sečte“ do monstrózního hřebene.
Tak vzniká vlna, která může být dvojnásobná oproti okolnímu vlnění – doslova zrozená ze souhry chaosu.
Z praktického hlediska to znamená, že můžeme poprvé předvídat rizikové oblasti – například severní Atlantik v zimě, Jižní oceán kolem Kapska nebo severní Pacifik. Tento posun má přímý dopad i na lodní dopravu, pojišťovnictví a výzkum klimatu.
Jak to víme
Data o rogue vlnách pocházejí ze tří zdrojů:
Družice ESA Sentinel-1 – radar s vysokým rozlišením sledující změny výšky hladiny.
NOAA bójové stanice – měří výšku, frekvenci a energii vln na otevřeném moři.
Numerické modely NOAA WaveWatch III – simulují šíření vlnových polí po celé planetě.
Když se data spojí, algoritmy sledují anomálie ve tvaru a rytmu moře. Pokud se amplitudy začnou v krátkém čase zesilovat (tzv. constructive interference), systém vydá varování.
Tým z University of Oxford a Norwegian Meteorological Institute pak do výpočtů zapojil neuronové sítě, které rozpoznávají „vzor blížící se katastrofě“ – předzvěst rogue vlny. Zatím umějí předpovědět místo vzniku s přesností asi 50 kilometrů a časově do několika hodin, ale to stačí, aby se velké lodě vyhnuly nejnebezpečnějším oblastem.
Jak vzniká vlna-zabiják
Běžné mořské vlny se skládají ze dvou hlavních pohybů: horizontálního a vertikálního.
Když se několik takových systémů potká – například v místě, kde se setkávají různé proudy (např. Gulf Stream a studený Labrador**) – mohou se vlny sečíst. Výsledek připomíná náhodnou sinusoidu, která se krátce „zvedne nad rámec fyziky“.
Další faktory:
Silný vítr z jiného směru, který vlny „zahušťuje“.
Proměnlivá hloubka dna – např. kontinentální šelf funguje jako odrazná deska.
Proudová turbulence – kolize teplého a studeného proudu vytváří tlakové rozdíly.
Když se tyto jevy potkají v jeden okamžik, vzniká vlna, kterou už fyzici přirovnávají k „vodnímu zemětřesení“.
Co je sporné
Ačkoli dnes existují modely pro detekci a predikci rogue vln, jejich spolehlivost zatím není absolutní. Někteří vědci varují, že systém může produkovat falešné poplachy – totiž že algoritmus považuje za extrémní i běžné bouřkové vlny. Jiní upozorňují, že měření ze satelitu zachytí jen „okamžik“, nikoli celý dynamický proces.
Stále také zůstává otázka, jak často k těmto jevům dochází. Některé modely mluví o desítkách událostí ročně, jiné o stovkách – rozdíl pramení z toho, že většina extrémních vln se nikdy nedostane do lidského záznamu. V otevřeném oceánu, daleko od tras lodí, se totiž o jejich existenci dozvíme jen ze satelitních dat.
Důsledky a využití
Nová generace předpovědních modelů může znamenat revoluci v námořní dopravě.
Podle Mezinárodní námořní organizace (IMO) každoročně ztratí v oceánech život přes 2 000 lidí a zhruba 50 lodí zmizí beze stopy – částečně i kvůli neočekávaným vlnám. Díky satelitní síti ESA, která v Evropě sídlí v německém Darmstadtu (kde mimochodem působí i čeští odborníci z AV ČR), lze tyto oblasti včas označit jako „no-go zóny“.
Kromě bezpečnosti ale mají data i širší dopad: extrémní vlny jsou indikátorem klimatických změn. Jak se zvyšuje teplota oceánů, zvyšuje se i jejich energie – a tím pravděpodobnost extrémních jevů.
Závěr
Moře se zdá být klidné – a přitom se v jeho hlubinách rodí jevy, které vzdorují intuici i představivosti. Rogue waves, které kdysi námořníci líčili šeptem, dnes potvrzují družice a algoritmy. Je to připomínka, že planeta stále umí překvapit – a že i v době superpočítačů zůstává příroda mistrem chaosu.
Když se oceán zvedne do výšky třiceti metrů, není to jen fyzikální jev. Je to hlas planety, který říká, že energie se nikdy neztratí – jen hledá nové formy, jak nám připomenout svou sílu.
Zdroje: Science Daily, Nature, BBC, EguSphere, Foto: PicRyl