Věda potvrdila, že i ten nejlépe trénovaný člověk má energetický strop, který nelze překročit. Tým vědců z Duke University a Current Biology (2025) zkoumal skupinu 14 světových atletů – běžců, cyklistů a triatlonistů – a zjistil, že lidské tělo nedokáže dlouhodobě spalovat více než 2,5násobek svého klidového metabolismu.
Ať už jde o extrémní závody, expedice nebo dlouhé období tréninku, fyziologie člověka si nakonec vynutí pauzu. Jde o limit, který nezmění ani genetika, ani disciplína – jde o fyzikální zákon těla.
Měření, které odhalilo strop
Vědci použili tzv. „doubly labeled water method“ – zlatý standard měření energetického výdeje. Atleti pili vodu obohacenou o dva stabilní izotopy, které se později měřily v moči. Z těchto hodnot vědci přesně určili, kolik energie tělo skutečně spálilo během několikaměsíčního tréninku.
Výsledek? Na dlouhé vzdálenosti tělo dokázalo fungovat jen s výdejem odpovídajícím 2,4–2,5× bazálního metabolismu. Při krátkodobých extrémech (např. 24hodinový běh po Appalachian Trail) se dostali i na 7× klidový metabolismus, ale tento výkon nebyl udržitelný déle než několik dní.
Tělo jako motor, který se přehřívá
Metabolický limit je způsoben především tím, že trávicí systém nedokáže dlouhodobě zpracovat dostatek kalorií, aby pokryl energetickou spotřebu. Tělo si proto začne „vypínat“ méně důležité procesy, aby udrželo základní funkce.
Jak vysvětluje autor studie Herman Pontzer, jde o biologickou ochranu před vyhořením organismu. „Je to jako přehřátý motor. Můžete zrychlit, ale jen krátce. Poté se systém sám zpomalí,“ uvádí Pontzer.
Tento „energetický strop“ platí pro všechny – od ultramaratonců po astronauty.
Když výjimka potvrzuje pravidlo
Pouze čtyři ze zkoumaných atletů dokázali tento limit překročit – a jen nepatrně, na 2,7× bazálního metabolismu.
Všichni ostatní se po několika měsících vrátili pod hranici 2,5×. Tělo má zkrátka vlastní mechanismus seberegulace, který nedovolí překročit určitou úroveň spalování, aniž by došlo k vážnému poškození.
Podle studie je to pravděpodobně důvod, proč ani elitní sportovci nejsou schopni zvyšovat výkon donekonečna – i když mají motivaci a výživu dokonalou.
Evoluce jako rovnováha, ne závod
Z hlediska evoluce má tento limit smysl. Lidé nejsou stavěni k nekonečnému výkonu, ale k dlouhodobému přežití. Tělo tak funguje jako kompromis mezi efektivitou a ochranou – výkon ano, ale ne za cenu kolapsu.
Zajímavé je, že stejný limit platí i pro těhotné ženy, jejichž organismus funguje v režimu až 2,2× bazálního metabolismu – těsně pod hranicí vytrvalostního maxima. Těhotenství je tedy z energetického hlediska ekvivalentní extrémnímu sportu.
Co to znamená pro budoucnost sportu
Vědci se domnívají, že tento metabolický strop je univerzální – a že i u extrémních disciplín, jako je Ironman, Tour de France či ultramaraton, bude limit stejný. Nejde tedy o slabost, ale o biologickou konstantu lidského druhu.
Výjimky, které ho dokážou překonat, nejsou důkazem, že limit neexistuje – spíš připomínkou, že i dokonalý stroj má svůj bod zlomu.
Použité zdroje
Thurber, C., Dugas, L. R., Ocobock, C., Carlson, B., Speakman, J. R., Pontzer, H., Extreme events reveal an alimentary limit on sustained maximal human energy expenditure, Science Advances, 2019, DOI: 10.1126/sciadv.aaw0341
Król, E. B., Speakman, J. R., Limits to sustained energy intake VIII: Resting metabolic rate and organ morphology of laboratory mice lactating at thermoneutrality, Journal of Experimental Biology, 2003, DOI: 10.1242/jeb.00676