Z dnešního pohledu to působí paradoxně. Přesto se v 16. a 17. století mezi evropskými lékaři a učenci rozšířila představa, že voda může být zdrojem nemocí. Výsledkem byla zvláštní hygienická revoluce: lidé se začali mýt méně než dříve a místo vody začali používat jiné způsoby „čistoty“.
Strach z vody
V raném novověku převládala představa, že lidské tělo má na povrchu póry, které se mohou otevírat a zavírat. Lékaři tehdy věřili, že právě těmito póry mohou do těla pronikat škodlivé látky z okolního prostředí.
Koupání v horké vodě podle této teorie póry otevíralo. A otevřené póry znamenaly větší riziko nákazy.
Po epidemii moru v 14. století se proto v mnoha evropských městech začaly uzavírat veřejné lázně. Ty byly ve středověku poměrně běžné – například ve velkých městech Německa nebo Francie existovaly desítky veřejných koupelen. Postupně ale získaly špatnou pověst nejen kvůli obavám z nemocí, ale také kvůli tomu, že se často spojovaly s prostitucí.
Do 17. století tak koupání v Evropě výrazně ustoupilo.
Parfémy místo vody
To ovšem neznamená, že lidé na hygienu rezignovali úplně. Jen ji začali řešit jinak.
Velkou roli začala hrát výměna spodního prádla. Věřilo se, že čisté prádlo dokáže z těla „vytáhnout“ nečistoty a pot. Pravidelná výměna košil byla proto považována za znak dobré hygieny.
Dalším řešením byly parfémy. V aristokratických kruzích se používaly silné vůně, které měly nejen zakrývat pach, ale také chránit před nemocemi. V době, kdy lidé věřili v takzvanou teorii miazmat – tedy představu, že choroby vznikají z „zkaženého vzduchu“ – měly příjemné vůně působit jako ochrana proti škodlivým výparům.
Parfumerie se tak stala důležitou součástí kultury evropských dvorů.
Král, který se téměř nekoupal
Symbolickou postavou této doby byl francouzský král Louis XIV.
Na jeho dvoře ve Versailles byla hygiena založená spíše na parfému než na vodě. Král údajně absolvoval během života jen velmi málo skutečných koupelí. Místo toho používal voňavé oleje a pravidelně si měnil prádlo.
Versailles bylo přitom známé jako jedno z nejluxusnějších sídel Evropy. Přesto v něm dlouho chyběly moderní koupelny a kanalizace. Vysoká šlechta se spoléhala především na parfémy, pudry a aromatické látky.
Návrat vody
Teprve v 18. a 19. století se začal pohled na hygienu postupně měnit. Lékaři začali chápat, že voda sama o sobě nepředstavuje zdravotní riziko, a koupání se znovu stalo součástí každodenního života.
Velkou roli v této změně sehrál rozvoj medicíny a později i objev mikroorganismů. Jakmile vědci začali chápat, že nemoci způsobují bakterie a další mikroskopické organismy, začalo být jasné, že pravidelné mytí je naopak jedním z nejlepších způsobů prevence.
V 19. století pak moderní kanalizace a vodovody definitivně změnily hygienické standardy evropských měst.
Paradox historie
Příběh evropského „strachu z vody“ ukazuje, že hygienické návyky nejsou jen otázkou dostupných technologií. Jsou také výsledkem dobových představ o zdraví a lidském těle.
V době, kdy lidé věřili, že voda otevírá cestu nemocem, bylo vyhýbání se koupání považováno za rozumné opatření. Z dnešního pohledu se to může zdát zvláštní, ale tehdejší společnost jednala podle nejlepších znalostí, které měla k dispozici.
Historie hygieny tak připomíná, že i zdánlivě samozřejmé věci – jako je obyčejné mytí – mají někdy překvapivě složitý příběh.
Zdroje: World History, Britannica, Science Direct, img ai generated
