Během života se mění, přeskupuje a někdy i opravuje sama sebe. Nové výzkumy ukazují, že lidský genom je živý organismus – dynamická síť, která se učí reagovat na svět kolem nás.
Co vlastně znamená, že DNA „žije“
V každé buňce našeho těla se skrývá přibližně tři miliardy písmen genetického kódu. Dlouho se předpokládalo, že tento kód je neměnný, kromě drobných mutací. Jenže věda v posledních letech objevuje jev, který mění náš pohled na genetiku: DNA se dokáže přeskupovat, přesouvat a „upravit“ podle potřeby buňky.
Zásadní roli hrají tzv. transpozony – úseky genetického materiálu, které se mohou přesouvat po genomu a měnit jeho funkci. Tyto „skákající geny“ poprvé popsala už v 50. letech genetička Barbara McClintock, která za to získala Nobelovu cenu. Teprve nyní ale díky metodám sekvenování nové generace víme, jak obrovský dopad mají: ovlivňují vývoj mozku, imunitní systém i proces stárnutí.
Genetické přepisy v mozku: každá buňka je trochu jiná
Studie Salk Institute for Biological Studies (2024) ukázala, že v mozku se během života hromadí drobné změny v sekvenci DNA, které vznikají přirozeně při dělení neuronů. Každý neuron tak nese lehce odlišný genetický otisk. To může vysvětlovat, proč je lidský mozek tak variabilní – a také proč jsou některé poruchy (např. schizofrenie nebo autismus) spojeny s odchylkami v genetické stabilitě.
Vědci se domnívají, že tyto změny nejsou chybou, ale projevem adaptability. Mozek zkrátka reaguje na zkušenosti nejen chemicky, ale i geneticky. To by mohlo přepsat naše chápání paměti a učení – nejen synapse, ale i samotný genom může nést stopy života.
DNA jako zrcadlo prostředí
Kromě vnitřních změn hraje velkou roli i prostředí, ve kterém žijeme. Výzkumy z Nature Genetics (říjen 2025) ukazují, že vystavení stresu, toxinům či stravovacím návykům spouští v buňkách epigenetické přepínače – chemické značky, které rozhodují, které geny se aktivují a které „uspí“.
Epigenetika funguje jako software nad hardwarem DNA. Samotná genetická sekvence zůstává stejná, ale mění se její čitelnost. Díky tomu může tělo reagovat na změny v životním stylu – a také je předávat dál. Některé epigenetické změny přetrvávají i do další generace, což otevírá otázku, nakolik jsme výsledkem dědičnosti a nakolik zkušeností.
Opravy, které udržují život
Naše DNA se denně poškodí až milionkrát – vlivem UV záření, volných radikálů nebo chyb při kopírování buněk. Kdyby tělo nemělo mechanismus oprav, nepřežili bychom ani pár dní. Buňky proto disponují složitým systémem enzymů pro opravu DNA, které dokážou defekty najít, vystřihnout a znovu spojit.
Studie Harvard Medical School (2023) zjistila, že s přibývajícím věkem se tyto opravy zpomalují – což je jeden z hlavních důvodů stárnutí organismu. Naopak výzkum Karolinska Institutet (2024) potvrdil, že fyzická aktivita a kvalitní spánek zlepšují aktivitu opravného enzymu PARP1. Jinými slovy, každý běh nebo hluboký spánek je i drobnou opravou našeho genetického kódu.
Co zůstává záhadou
Věda dnes chápe DNA jako živý systém, který komunikuje s prostředím, reaguje na stres a umí se bránit. Ale klíčová otázka zůstává: má genom vlastní „inteligenci“? Některé výzkumy naznačují, že přeskupování genů není čistě náhodné – buňky se mohou „učit“, jak reagovat na určité typy poškození.
To, co kdysi vypadalo jako biologická stabilita, se dnes ukazuje být dynamikou na hraně chaosu. Genom se neustále mění, ale zároveň udržuje řád. V této rovnováze se možná skrývá tajemství samotného života – schopnost přizpůsobit se, a přesto zůstat sám sebou.
Zdroje
Nature Genetics. Transposon-driven genome plasticity in human somatic cells (2025).
Salk Institute for Biological Studies. Somatic mosaicism and neuronal variability (2024).
Harvard Medical School. DNA repair pathways and human aging (2023).
Karolinska Institutet. Exercise and activation of PARP1 enzyme in DNA repair (2024).
University of Cambridge. Epigenetic inheritance and environment adaptation (2025).
Barbara McClintock. The Discovery of Mobile Genetic Elements (Nobel Lecture, 1983).
