Jak by vypadal svět, kdyby mladík, který maloval městské scenérie a prodával je turistům, našel místo v ateliérech místo v politice?
Co se stalo: zklamání, které otevřelo cestu k radikalizaci
Když Hitler v roce 1907 poprvé stanul před komisí Akademie výtvarných umění, byl přesvědčený, že jeho talent je jen formální nutností k přijetí. Přivezl pečlivé kresby architektury, několik akvarelů a v kapse nosil přesvědčení, že právě toto je jeho budoucnost. Jenže komisi chyběla figurální kresba — základní disciplína oboru. Neuspěl. O rok později přišel znovu, i tentokrát se stejným výsledkem.
Tato dvě odmítnutí pro něj znamenala mnohem víc než jen ztrátu profesní cesty. Ovlivnila jeho sebevnímání, odvedla ho od uměleckého prostředí a přivedla do vídeňských nocleháren a chudinských čtvrtí, kde se mísily antisemitismus, frustrace a politický extremismus. Tady vznikla první vrstva resentimentu, na které se později začaly usazovat další — zkušenosti z války, potřeba uznání, radikalizace v poválečném Německu.
A přesto si musíme připomenout, že ještě před touto cestou byl Hitler mladý muž s obyčejnými sny. Prodával své akvarely turistům, maloval památky a ulice, snil o kariéře umělce. V tomto světě se otevírá otázka, která fascinuje historiky i psychologické analytiky: co kdyby byl přijat?
Proč je to důležité: malé odchylky mohou měnit celé dějiny
Kontrafaktuální historie není hra na alternativní vesmír. Je to analytický nástroj. Historici jej používají k pochopení mechanismů radikalizace, dynamiky moci, role institucí a toho, jak moc mohou drobné, zdánlivě nevýznamné okolnosti ovlivnit běh dějin.
Položit si otázku, jak by svět vypadal, kdyby Hitler uspěl u zkoušek, neznamená relativizovat jeho pozdější zločiny. Znamená to pochopit, kde se může společnost zlomit, jak vzniká extremismus a co všechno musí selhat, aby jeden člověk dokázal strhnout celý národ.
Vědci zabývající se historií kontingence často ukazují, že právě tato místa — nevýrazná, tichá, oportunní — jsou nejcitlivější. Nikoli velké války, ale malé zkoušky. Nikoli revoluce, ale drobná rozhodnutí komise, která nemají tušení, komu říkají „ne“.
Tento článek tedy není o Hitlerovi jako ikoně zla. Je o mechanismu, který dokáže přetavit obyčejné zklamání v politickou katastrofu.
Jak to víme: práce historiků s realistickými hypotézami
Kontrafaktuální scénáře nejsou fantazií. Pracují s nimi například Oxford, Cambridge nebo Harvard. Základní principy při jejich tvorbě jsou dva:
Zaprvé, musí vycházet z realistického předpokladu. A ten je zde silný: Hitler skutečně chtěl být umělcem. Nejde o vymyšlenou odbočku; jde o jeho skutečnou ambici, kterou podporují desítky dochovaných maleb.
Zadruhé, odchylka nesmí ignorovat dobový kontext. Evropa začátku 20. století byla ekonomicky křehká, Německo po válce frustrované a společensky rozdělené, antisemitismus rozšířený i mimo nacistický okruh. Konstrukt musí být věrný tomuto prostředí — jen s jedním pozměněným bodem.
V rámci těchto pravidel vzniká několik realistických alternativ možného vývoje.
Co je ještě sporné: jak hluboký dopad by mělo jediné „ano“
Historici se rozcházejí ve třech hlavních scénářích.
Scénář 1: Hitler uspěje — a nikdy se nestane politikem
Podle historika Iana Kershawa bylo Hitlerovo radikální zrání do značné míry výsledkem zklamání a izolace. Pokud by našel místo v ateliéru, pokud by studoval architekturu, pohyboval se mezi umělci, prodával obrazy a vedl život zasazený do řemesla a tvorby, pravděpodobnost jeho politické kariéry se dramaticky snižuje.
Nacismus by podle tohoto scénáře nevznikl v podobě, kterou známe dnes. A Evropa by se zřejmě vyhnula nejničivější válce své historie.
Scénář 2: Hitler uspěje — ale politika by si ho našla později
Psychohistoričtí analytici, včetně Fritze Redlicha, upozorňují, že Hitlerovy sklony k resentimentu, obsedantní nacionalismus a potřeba triumfu byly patrné dávno před zkouškami.
Umění by proto mohlo být jen krátkou epizodou. Lze si představit, že by studium dokončil, ale po První světové válce by jej radikalizace stejně dostihla.
Výsledek: stejné drama, jen jiným tempem.
Scénář 3: Hitler uspěje — a katastrofa přijde jinudy
Německo 20. let bylo ve stavu, kdy extremistické hnutí čekalo na silného lídra. Pokud by jím nebyl Hitler, mohl jím být někdo jiný.
Dějiny by se odvíjely jinak, ale tlak společnosti, ekonomický pád a revizionistické nálady by mohly vyústit v jiný typ diktatury. Ne nutně méně nebezpečný.
Dejiny jsou souborem nekonečného množství okamžiků
Tento kontrafaktuální experiment není pokusem omlouvat minulost. Je způsobem, jak pochopit, na jak křehkých základech stojí běh dějin. Kdyby tehdy komise řekla „ano“, Adolf Hitler by možná maloval v klidném ateliéru vídeňské akademie, možná by navrhoval fasády městských domů nebo prodával akvarely v turistických ulicích.
Dějiny by se v takovém případě rozdělily na dvě větve: tu, kterou známe, a tu, která mohla být. A právě tento rozdíl je připomínkou, že civilizace stojí nejen na velkých rozhodnutích, ale i na malých okamžicích, u kterých netušíme, že mění budoucnost.
Zdroje
Kershaw, Ian. Hitler: A Biography. W. W. Norton & Company, 2009.
Redlich, Fritz. Hitler: Diagnosis of a Destructive Prophet. Oxford University Press, 1998.
Ferguson, Niall. Virtual History: Alternatives and Counterfactuals. Picador, 1997.
Evans, Richard J. The Coming of the Third Reich. Penguin Press, 2003.
Overy, Richard. The Origins of the Second World War. Longman, 2008.
Stanford University – Program in Historical Causation. Counterfactual Analysis in Modern Historiography. 2022.