Když se k místu vydali, narazili na rodinu, která zde žila více než čtyři desetiletí v naprosté izolaci. Jejich příběh není jen o přežití. Je o rozhodnutí opustit svět – a už se do něj nikdy nevrátit.
Mýtina, která neměla existovat
Začalo to náhodou. Pilot vrtulníku, který převážel geologickou expedici nad pohořím v jižní Sibiři, si všiml neobvyklého detailu. V hustém, téměř neprostupném lese se objevila malá mýtina s pravidelnými liniemi, které připomínaly obdělávanou půdu.
Na první pohled to nedávalo smysl. Nejbližší osídlení bylo vzdálené více než 150 kilometrů a sovětské úřady neměly žádné záznamy o lidech, kteří by v této oblasti žili.
Geologové se rozhodli místo prozkoumat. Po náročném výstupu narazili na dřevěnou chýši stojící u potoka. Byla malá, temná, plná kouře a téměř bez jakéhokoliv vybavení. Podlaha byla pokrytá slupkami od brambor a skořápkami z piniových oříšků.
A přesto v ní žili lidé.
Útěk, který neměl návrat
Rodina Lykovových se v tajze neocitla náhodou. Jejich příběh začal v roce 1936, v době, kdy Sovětský svaz tvrdě potlačoval náboženské skupiny.
Karp Lykov patřil k tzv. starověrcům – komunitě, která odmítala reformy ruské pravoslavné církve a držela se starých tradic. Po bolševické revoluci se stali terčem represí. Když byl zavražděn jeho bratr, Karp učinil rozhodnutí, které změnilo život celé rodiny.
Vzdal se civilizace.
Společně s manželkou a dvěma malými dětmi odešel hluboko do lesa, mimo dosah jakékoliv státní moci. V následujících letech se jim v izolaci narodily další dvě děti. Ty nikdy neviděly jiného člověka než vlastní rodinu – až do roku 1978.
Život na hraně možností
Přežití v sibiřské tajze nebylo otázkou komfortu, ale neustálého balancování na hraně.
Rodina si musela vystačit s tím, co dokázala vypěstovat nebo najít. Oblečení vyráběli z konopí, boty z březové kůry. Kovové nástroje postupně rezivěly a nebylo je čím nahradit.
Jedním z nejtěžších období byl rok 1961, kdy sněhová bouře zničila úrodu. Následoval hlad, který rodinu přinutil jíst kůru, trávu i vlastní kožené boty. Matka Akulina tehdy odmítala jíst, aby zůstalo více pro děti. Nakonec zemřela vyčerpáním a podvýživou.
Přesto rodina přežila. Každý rok pečlivě zvažovali, zda sníst vše, co mají, nebo část úrody ponechat jako semeno pro další sezónu.
Jejich život nebyl romantický. Byl extrémně křehký.
Setkání dvou světů
Když geologové Lykovovy objevili, setkaly se dva světy, které se mezitím radikálně rozešly.
Rodina přijímala kontakt opatrně. Nabídky jídla zpočátku odmítala. Děti například nikdy neochutnaly chléb a považovaly ho za něco, co jim není dovoleno jíst. Jedinou věcí, kterou okamžitě přijaly, byla sůl – luxus, který desítky let postrádaly.
Geologové jim postupně přinesli i další předměty: nástroje, papír, tužky nebo baterku. Největší šok ale představovala televize.
Pro rodinu to byl téměř mystický objekt. Přestože ji považovali za hříšnou, nedokázali od ní odtrhnout oči.
Svět, který mezitím utekl
Když Karp Lykov slyšel o druhé světové válce, reagoval prostou větou: „Zase Němci.“ Pro něj se historie opakovala, protože o ní neměl žádné informace.
Zatímco on žil v lese, svět prošel jednou z nejdramatičtějších proměn v dějinách. Vznikly supervelmoci, lidé létali do vesmíru a poprvé stanuli na Měsíci.
Pro Lykovovy ale tyto události neexistovaly. Jejich realita byla omezena na les, roční období a boj o přežití.
Cena izolace
Krátce po navázání kontaktu s civilizací přišla tragédie. Tři ze čtyř dětí zemřely během několika dní v roce 1981.
Příčiny nejsou zcela jasné. Někteří spekulovali, že šlo o důsledek kontaktu s bakteriemi, vůči nimž neměli imunitu. Jiní poukazují na selhání organismu oslabeného dlouhodobým nedostatkem.
Jisté je pouze jedno: izolace, která rodinu chránila, ji zároveň učinila extrémně zranitelnou.
Poslední rozhodnutí
Po smrti většiny rodiny zůstali jen Karp a jeho dcera Agafia. Geologové je opakovaně přesvědčovali, aby odešli do civilizace.
Oba odmítli.
Karp zemřel v roce 1988. Agafia se rozhodla zůstat. Dodnes žije v oblasti, kde její rodina přežila desítky let bez světa. Ne proto, že by neměla jinou možnost. Ale proto, že ji nechce.
Co vlastně potřebujeme k životu
Příběh Lykovových bývá často popisován jako extrémní příklad přežití. Ve skutečnosti ale otevírá hlubší otázku.
Co je pro člověka skutečně nezbytné?
Moderní společnost je založená na představě, že bez technologií, infrastruktury a neustálého kontaktu nemůžeme fungovat. Lykovovi ukazují, že to není úplně pravda.
Zároveň ale jejich příběh ukazuje i druhou stranu. Život bez civilizace znamená extrémní nejistotu, fyzické strádání a vysoké riziko smrti.
Nejde tedy o romantický návrat k přírodě. Jde o radikální volbu mezi dvěma typy existence.
Útěk, nebo svoboda?
Rodina Lykovových neutekla jen před režimem. Utekla před celým světem. Otázkou zůstává, zda šlo o útěk, nebo o formu svobody. Jejich rozhodnutí bylo extrémní, ale zároveň důsledné. Opustili systém, který považovali za nepřijatelný, a vytvořili si vlastní.
A přestože za to zaplatili vysokou cenu, nikdy se k původnímu světu nevrátili. Možná právě proto jejich příběh působí tak silně.
Ne proto, že přežili.
Ale proto, že si zvolili, jak chtějí žít.
Věděli jste, že…
Agafia Lykovová, poslední žijící členka rodiny, stále žije v sibiřské tajze a pravidelně odmítá nabídky na přesun do civilizace – přestože by pro ni znamenal výrazně pohodlnější život.
Zdroj: The Guardian, All That is Interesting, Smithsonian Magazine, foto wikimedia commons
