lidé stáli fronty, aby ji viděli. Ne proto, kým byla. Ale proto, že jim někdo řekl, že není člověk.
Jenže Julia Pastrana nebyla žádná záhada přírody ani důkaz o hranici mezi druhy. Byla to inteligentní, talentovaná žena, která mluvila několika jazyky, zpívala, tančila a podle svědectví svých současníků byla přátelská, vnímavá a citlivá.
Rozdíl mezi tím, kým byla, a tím, jak ji svět viděl, byl obrovský. A právě v tom spočívá síla jejího příběhu.
Tělo, které svět nedokázal přijmout
Julia Pastrana se narodila v Mexiku ve 30. letech 19. století s extrémně vzácnou genetickou kombinací – trpěla hypertrichózou, která způsobuje nadměrné ochlupení po celém těle, a zároveň gingivální hyperplazií, kvůli níž měla výrazně zvětšené dásně a specifické rysy obličeje.
Dnes bychom její stav popsali lékařsky, bez emocí a bez soudů. V její době ale podobný jazyk neexistoval. Místo něj nastoupily předsudky, strach a fascinace, které se rychle proměnily v obchod. Z jejího vzhledu se stala atrakce. A z jejího života produkt.
Když věda přestane hledat pravdu
V 19. století se věda teprve formovala a často se prolínala s představami, které dnes označujeme jako pseudovědecké nebo přímo rasistické. Julia Pastrana se ocitla přesně v tomto prostoru.
Byla vystavována jako důkaz, že hranice mezi člověkem a zvířetem není jasná. Lékaři ji zkoumali, měřili a vydávali prohlášení, která měla dodat její „jinakosti“ vědeckou váhu. Někteří tvrdili, že jde o hybrid člověka a orangutana, jiní ji označovali za nový druh.
Ve skutečnosti ale nešlo o objev. Šlo o projekci tehdejších předsudků. Pohled na její tělo neříkal nic o biologii. Říkal všechno o společnosti, která ho pozorovala.
Život na pódiu, který nebyl dobrovolný
Když Julia Pastrana vystoupila v roce 1854 na jevišti v New Yorku, publikum vidělo exotickou atrakci. Vidělo něco, co mělo být zábavné, šokující a zároveň bezpečně vzdálené.
Nevidělo ženu, která byla řízena lidmi kolem sebe.
Její manažeři kontrolovali její vystoupení, její pohyb i její kontakt se světem. Jeden z nich, Theodore Lent, se nakonec stal jejím manželem. Navenek to mohlo působit jako romantický příběh, ve skutečnosti ale šlo spíš o snahu udržet si kontrolu nad tím, co bylo jeho nejcennějším „majetkem“.
Julia byla vystavována jako „nejošklivější žena na světě“, zatímco mimo jeviště žila v izolaci, s minimem skutečných vztahů. Její život byl viditelný. Ale nebyl její.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Tragédie, která neskončila smrtí
Na konci 50. let 19. století Julia otěhotněla. Porod byl komplikovaný a její dítě, které zdědilo stejný genetický stav, přežilo jen krátce. O několik dní později zemřela i ona.
Příběh, který byl už tak plný bolesti, ale tímto okamžikem neskončil.
Její tělo – i tělo jejího dítěte – bylo nabalzamováno a vystavováno dál. Její manžel pokračoval v turné, tentokrát s jejími ostatky. Publikum se dál dívalo. Jen už ne na živého člověka.
Svět, který se dívá jinak až zpětně
Příběh Julie Pastrany dnes působí šokujícím dojmem. Ne proto, že by byla jiná. Ale proto, jak s ní bylo zacházeno.
Teprve o více než sto let později se její osud začal uzavírat důstojněji. Až v roce 2013 byly její ostatky vráceny do Mexika, kde byla konečně pohřbena. Bez světel. Bez publika. Bez pohledů, které ji celý život pronásledovaly.
Julia Pastrana nebyla výjimkou přírody. Byla výjimkou v tom, jak extrémně odhalila slabiny společnosti, která ji obklopovala.
Ukázala, jak snadno může být člověk zbaven lidskosti, pokud nezapadá do očekávání. Jak rychle se může věda stát nástrojem předsudků. A jak dlouho může trvat, než se na podobné příběhy začneme dívat jinak. Její život není jen historická kuriozita. Je to zrcadlo.
Věděli jste, že…
...jen ve Spojených státech navštívily tzv. freak shows během 19. století miliony lidí ročně, což z nich činilo jeden z nejvýdělečnějších zábavních průmyslů své doby?
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Britannica, Histroy.com, All That is Interesting, img wikimedia commons
