Nejde jen o to, že se právě tady natáčel Pán prstenů. Jde o to, že tohle místo dokonale odpovídá představě domova, jak ji máme zakódovanou dávno předtím, než se naučíme slovo „domov“ vyslovit.
Na první pohled je Matamata obyčejná krajina: mírně zvlněné zelené kopce, pastviny, ticho přerušované jen větrem a vzdáleným bečením ovcí. Nic dramatického. A přesto právě tady vznikl jeden z nejsilnějších filmových obrazů bezpečí a klidu moderní popkultury – Kraj, domov hobitů.
Kraj jako archetyp, ne kulisa
Kraj nepůsobí bezpečně proto, že je hezký. Působí bezpečně proto, že je uzavřený, přehledný a lidsky měřítkový. Domy jsou nízké, zapuštěné do země, bez ostrých hran. Cesty se klikatí, nikam nespěchají. Všechno je blízko. Nic nehrozí.
Psychologové by řekli, že takové prostředí odpovídá archetypu „bezpečné základny“. Prostoru, kde nehrozí náhlý útok, kde je možné se schovat, ale není nutné se bránit. Evolučně dává smysl: lidé po většinu své historie hledali místa, která nabízela výhled i úkryt zároveň. Přesně to Matamata – a filmový Kraj – splňují.
Kruh místo linie
Jedním z nejzajímavějších motivů Kraje je kruh. Dveře hobitích nor jsou kulaté, cesty se stáčejí, život se neřítí vpřed, ale vrací se. Kruh je přitom jeden z nejsilnějších symbolů stability vůbec. Na rozdíl od přímky nemá začátek ani konec. Nevyžaduje pokrok, výkon ani cíl. Jen trvání.
Není náhoda, že právě v Kraji začíná i končí velký příběh Středozemě. Po všem utrpení, válkách a cestách se hrdinové nevracejí do nového světa, ale zpět do kruhu. Do místa, které existuje mimo logiku expanze a růstu.
Proč nás Matamata uklidňuje i bez znalosti filmu
Zajímavé je, že Matamata funguje i na lidi, kteří Pána prstenů nikdy neviděli. Návštěvníci často popisují zvláštní pocit klidu, zpomalení a „správnosti“ místa, aniž by dokázali říct proč. Jako by krajina sama nabízela svolení na chvíli přestat řešit budoucnost.
Nejde o nostalgii po konkrétní době. Jde o hlubší touhu po světě, který je dokončený, nikoli rozpracovaný. Po prostoru, kde není potřeba se neustále zlepšovat, posouvat a optimalizovat.
Stříbrné plátno jako zesilovač, ne původce
Film Matamatu nezměnil. Jen ji zvýraznil. Kamera zdůraznila to, co už tam bylo: měkkost, kontinuitu, ticho. Filmové zpracování fungovalo jako lupa na něco, co by jinak zůstalo jen podprahovým pocitem.
Proto Matamata nepůsobí jako filmová atrakce v pravém slova smyslu. Nepůsobí uměle. Nepůsobí jako kulisa. Spíš jako vizualizovaný vnitřní obraz, který jsme si dlouho nosili v hlavě, ale neuměli jsme ho pojmenovat.
Proč se k těmto místům vracíme
V době, kdy je svět stále rychlejší, otevřenější a méně předvídatelný, roste přitažlivost míst, která symbolizují opak. Ne únik, ale ukotvení. Ne dobrodružství, ale návrat.
Matamata tak není jen „reálné místo ze stříbrného plátna“. Je to připomínka, že i v moderním světě pořád hledáme totéž co naši předkové: prostor, kde je možné být, aniž bychom museli něco dokazovat.
A možná právě proto nás Kraj nikdy nepřestane přitahovat. Ne proto, že je pohádkový. Ale proto, že je lidsky srozumitelný.
DALŠÍ MÍSTA ZE STŘÍBRNÉHO PLÁTNA
Zdroj: MatamataNZ, Tripadvisor, Hobbiton, Auckland & Beyond Tours, foto pexels, freepik
