Nejde o halucinaci. A nejde ani o poruchu paměti. Jde o způsob, jakým mozek zpracovává realitu v mezních situacích.
Čas neběží jinak. Jinak běžíme my.
Z fyzikálního hlediska se čas nezpomaluje. Neprobíhá žádná lokální relativistická anomálie, žádná „bublina času“. To, co se mění, je rychlost a způsob, jakým mozek zaznamenává informace.
Za normálních okolností mozek filtruje realitu velmi úsporně. Nezaznamenává všechno, ale jen to, co považuje za důležité. Díky tomu máme pocit plynulého času.
Ve stresu, ohrožení nebo silné emocionální situaci se ale tento filtr rozpadá.
Když mozek přepne do režimu přežití
V okamžicích ohrožení se aktivuje amygdala a stresová osa těla. Do krve se vyplaví adrenalin a noradrenalin. Tyto látky nemají za úkol „zrychlit čas“, ale zvýšit pozornost, ostrost vnímání a rychlost rozhodování.
Mozek začne zaznamenávat víc detailů než obvykle, ukládat víc vzpomínek v kratším čase a analyzovat situaci s vyšší prioritou. Výsledkem je paradox, kdy událost sama trvá stejně dlouho, ale protože si z ní pamatujeme mnohem víc informací, zpětně se nám jeví jako delší. Čas se tedy nezpomalil. Jen jsme ho hustěji „zaplnili“ vjemy.
ČTĚTE TAKÉ: Proč úspěšní lidé vstávají tak brzy – a co to dělá s mozkem
Proč se to děje i bez strachu
Zpomalení času si ale lidé nevybavují jen při ohrožení. Podobný efekt se ale objevuje také v dalších situacích:
při hlubokém soustředění (flow),
při silném emočním prožitku,
při nových, neznámých situacích.
Mozek miluje novost. Když zažíváme něco poprvé, ukládá víc informací. Proto se dětství zpětně zdá dlouhé a dospělost krátká. Rutina zplošťuje čas. Novost ho roztahuje.
Experimenty, které mýtus rozbily
Psychologické experimenty ukázaly zajímavou věc - lidé, kteří tvrdí, že během nebezpečné situace vnímali zpomalený čas, nebyli schopni přesněji odhadovat délku události v reálném čase.
Zpomalení tedy neprobíhá během samotného prožitku. Vzniká až při jeho zpětné rekonstrukci v paměti. Mozek si jednoduše řekne: „Tolika věcí se přece nemohlo stát během jedné vteřiny.“ A vjem času přepíše.
ČTĚTE TAKÉ: Co by se stalo, kdybychom mohli změnit minulost: proč vesmír možná nedovolí opravy chyb
Subjektivní čas jako klíč k vědomí
Právě proto je pocit zpomalení času tak důležitý pro výzkum vědomí. Ukazuje, že čas není jen fyzikální veličina, ale také psychologická konstrukce.
Mozek nevnímá čas jako hodiny. Vnímá ho jako sled významných událostí. Čím víc významu, emocí a detailů, tím delší časový úsek se nám zdá.
Když máte pocit, že se čas zpomalil, nestalo se nic nadpřirozeného. Jen se na chvíli ukázalo, jak pružný a klamavý je náš vnitřní časoměr. A možná je to jedna z nejhezčích připomínek toho, že realita není jen to, co se děje – ale i to, jak to prožíváme.
Zdroj: Psychology Today, Popular Science, Nature.com, Science Direct
