Mozek nesnáší náhodu: proč si raději vymyslíme neuvěřitelný příběh, než abychom přijali chaos

Mozek, který nemůže přestat hledat smysl

Lidský mozek je extrémně výkonný stroj na detekci vzorců. Evolučně to dává smysl: kdo rozpoznal, že šustění v trávě znamená predátora, přežil. Lepší „falešný poplach“ než přehlédnuté nebezpečí.

Psychologové tomu říkají apofenie – tendence vidět významné vzorce v náhodných datech. Tento fenomén popsali mimo jiné výzkumníci jako Klaus Conrad a později byl detailně zkoumán v oblasti kognitivních zkreslení.

Experimenty ukazují, že když lidem předložíte skutečně náhodné sekvence (například hod mincí), mají silnou tendenci:

• hledat v nich rytmus,

• přisuzovat jim záměr,

• předpokládat „vyrovnání“ výsledků.

To je známé jako klam hazardního hráče – víra, že po sérii červených musí padnout černá. Matematicky to nedává smysl, psychologicky ano.

Náhoda je pro nás nepříjemná, protože znamená ztrátu kontroly. A ztráta kontroly je pro mozek ohrožení.

Evoluce nás naučila přehánět

Z evoluční perspektivy bylo bezpečnější předpokládat záměr tam, kde nebyl, než ignorovat skutečnou hrozbu. Tato „hyperaktivní detekce agentů“ (Hyperactive Agency Detection Device – koncept rozvíjený v kognitivní vědě náboženství) mohla stát i u zrodu víry v nadpřirozené síly.

Bouřka? Musí za tím být někdo.
Nemoc? Někdo to způsobil.
Neštěstí? Má to význam.

Mozek totiž nesnáší informační vakuum. Pokud nezná příčinu, vytvoří si ji.

Studie publikované v Nature Human Behaviour ukazují, že lidé pod stresem nebo v podmínkách nejistoty vykazují výrazně vyšší tendenci vidět vzorce tam, kde nejsou. Nejistota zvyšuje naši potřebu řádu.

10 vědeckých jevů, které znějí jako magie, ale fungují

Existuje náhoda vůbec?

Tady se dostáváme z psychologie do fyziky.

V klasické newtonovské mechanice je svět deterministický. Pokud známe počáteční podmínky, můžeme předpovědět výsledek. Náhoda je jen nedostatek informací.

Ale kvantová fyzika obrátila tuto představu naruby.

Experimenty s radioaktivním rozpadem a kvantovým měřením (například slavný dvojštěrbinový experiment) ukazují, že některé jevy jsou fundamentálně pravděpodobnostní. Podle standardní interpretace kvantové mechaniky nelze přesně předpovědět, kdy konkrétní atom rozpadne. Můžeme mluvit pouze o pravděpodobnosti.

Fyzikové se dodnes přou:

• Je náhoda skutečně základní vlastností reality?

• Nebo jen neznáme hlubší „skryté proměnné“?

Interpretace jako například Bohmova teorie skrytých proměnných naznačují, že determinismus by mohl existovat na hlubší úrovni. Naopak většinová kodaňská interpretace přijímá náhodu jako fundamentální.

To znamená, že odpověď není jen psychologická. Je ontologická.

Proč nás náhoda rozčiluje víc než špatná zpráva

Zajímavý efekt: lidé často přijímají špatnou, ale vysvětlenou zprávu lépe než neutrální, ale nevysvětlenou událost.

Studie z oblasti behaviorální ekonomie ukazují, že i iluze kontroly (například možnost zmáčknout tlačítko při losování) zvyšuje pocit jistoty, i když objektivně nemění výsledek.

Náhoda totiž ohrožuje tři klíčové věci:

1. Pocit kontroly

2. Předvídatelnost světa

3. Smysluplnost příběhu

A lidský mozek je vypravěčský orgán. Potřebuje příčinu, děj a následky.

Co dělá hraní šachu s mozkem: když hra mění způsob myšlení (a někdy i samotný mozek)

Chaos není totéž co náhoda

Důležité rozlišení: chaotické systémy nejsou náhodné. Jsou extrémně citlivé na počáteční podmínky (motýlí efekt), ale stále deterministické.

To, co vypadá jako náhoda, může být jen složitost.

To je důvod, proč se náhoda často „zmenšuje“, jak roste naše poznání. To, co bylo kdysi vůlí bohů, je dnes meteorologie.

Ale kvantová úroveň zůstává problémem.

Co je ještě sporné

• Je kvantová náhoda skutečně ontologická, nebo epistemická?

• Mohou budoucí teorie sjednotit determinismus s pravděpodobností?

• Je lidská svobodná vůle kompatibilní s náhodným vesmírem?

A hlavně: pokud je náhoda skutečná, znamená to, že realita není plně předvídatelná ani v principu.

To by byl radikální závěr.

Možná nejde o to, zda náhoda existuje – ale proč ji potřebujeme odmítat

Psychologicky je náhoda hrozba.
Fyzikálně může být fundament.

Mozek se snaží svět uzavřít do příběhu. Vesmír se mu možná směje v pravděpodobnostech.

A právě tady se rodí napětí, které nás na tématu náhody tolik přitahuje.

Může člověk vycítit, že se na něj někdo dívá? Věda testovala zvláštní intuici

Pátek 13-tého: Proč i dnes věříme pověrám? Mozek hledá vzorce i tam, kde žádné nejsou

Slyšíte barvy? Vidíte hudbu? Nejde o fantazii. Mozek někdy skládá svět jinak, než si myslíme

Proč se často probudíme pár minut před budíkem? Mozek, který hlídá čas i ve spánku

^{Zdroj: Science Alert, Science Direct, National Institution of Health, img ai generated leonardo ai}