Nejde o legendy ani „záhady nevysvětlitelného“. Jde o konkrétní fyzikální a neurologické jevy, které odhalují limity lidské schopnosti orientace v prostoru.
Orientace není instinkt, ale systém
Lidská orientace v prostoru je výsledkem spolupráce několika systémů:
– zrakového aparátu
– vestibulárního systému ve vnitřním uchu
– propriocepce (vnímání polohy vlastního těla)
– a tzv. vnitřní mapy vytvářené v hipokampu
Kompas, GPS nebo mapa nejsou náhradou tohoto systému – jsou jen pomůckou, která funguje pouze tehdy, když prostředí odpovídá standardním fyzikálním podmínkám. Jakmile se tyto podmínky naruší, lidský mozek začíná dělat systematické chyby.
Když selhává magnetismus
Zemské magnetické pole není homogenní. Existují oblasti s výraznými magnetickými anomáliemi, kde se pole lokálně deformuje.
V těchto místech kompas neukazuje sever stabilně, střelka reaguje se zpožděním nebo chaoticky a různé kompasy ukazují různé směry-
Důležité je, že lidský mozek podvědomě důvěřuje nástrojům, i když jsou v rozporu se zrakem. To vede ke kognitivnímu konfliktu a následné dezorientaci.
Místa, kde se orientace systematicky rozpadá
1. Poušť Gobi (Mongolsko)
Rozsáhlé oblasti bez vizuálních referencí. Horizont je téměř identický ze všech směrů, terén se mění minimálně. Výzkumy ukazují, že lidé se zde pohybují v mírných kruzích, aniž by si to uvědomovali.
2. Lesy severního Finska a Švédska
Husté jehličnaté porosty, minimální zvukové i vizuální rozdíly. Magnetické odchylky v kombinaci s jednotvárným prostředím narušují tzv. path integration – schopnost odhadovat směr podle vlastního pohybu.
3. Death Valley (USA)
Extrémní teploty zde navíc zatěžují kognitivní kapacitu mozku. I mírná dehydratace zhoršuje prostorové rozhodování. Orientační chyby zde vznikají rychleji než v mírném klimatu.
Když kompas nestačí: role mozku
Největší problém nastává ve chvíli, kdy všechny orientační systémy dávají rozdílné signály. Mozek je nucen rozhodnout, kterému z nich bude věřit.
Výsledkem je zpomalení rozhodování, ztráta jistoty v pohybu a tendence vracet se k „bezpečnému“ směru (často zpět, i když je špatně).
Zajímavé je, že zkušenější lidé nejsou imunní. Naopak – právě ti, kteří se spoléhají na naučené strategie, mohou selhat rychleji než začátečníci, kteří se více řídí okamžitým vjemem.
Fenomén kruhového pohybu
Jedním z nejlépe zdokumentovaných jevů je neúmyslný pohyb v kruhu.
Bez jasného referenčního bodu lidské tělo vykazuje drobné asymetrie – rozdílnou délku kroku, sílu svalů, stabilitu. Mozek tyto odchylky nedokáže kompenzovat bez externí zpětné vazby.
Výsledkem je pohyb, který se subjektivně jeví jako přímý, ale objektivně opisuje kruh.
Proč se lidé ztrácejí i „na známém místě“
Orientace není pevně uložená dovednost. Je kontextová.
Jakmile se změní světlo, zvuk prostředí, počasí, nebo magnetické podmínky, mozková mapa přestává odpovídat realitě. Proto se lidé ztrácejí i na místech, která „znají celý život“.
Orientace jako evoluční kompromis
Lidský mozek není navržen pro absolutní přesnost, ale pro dostatečnou funkčnost. Ve většině prostředí to stačí. V extrémních podmínkách se však ukazuje, že orientace je křehký konstrukt, nikoli spolehlivý instinkt.
Tam, kde selhává magnetismus, mizí orientační body a tělo je zatíženo stresem, zůstává člověk odkázán na systém, který má své jasné limity.
Zdroje: Nature.com, Science Daily, National Geographic
