Krajina, která existovala dřív než příběh
Angel Falls padají z okraje stolové hory Auyán-tepui v jihovýchodní Venezuele. Voda se zde neřítí dolů v jednom souvislém proudu, ale rozpadá se do mlhy ještě dřív, než dopadne na zem. Výsledkem je krajina, která působí neskutečně i bez jakéhokoli filmového filtru.
Právě tahle „nepravděpodobnost reality“ byla důvodem, proč se o místo začali zajímat ilustrátoři studia Pixar. Nehledali exotickou kulisu. Hledali svět, který by unesl emoce příběhu.
wikimedia commons (1), flickr (2): James Bowie @ArtofVisuals
Proč animovaný film potřeboval skutečný svět
Film Vzhůru do oblak patří mezi ty animované snímky, které se opírají o silnou emocionální paměť prostoru. Tvůrci strávili dlouhé měsíce studiem venezuelských tepui – izolovaných stolových hor, které fungují jako samostatné ekosystémy, odříznuté od okolního světa.
Tyto hory nejsou jen geologickým útvarem. Jsou přirozenou metaforou odloučení, stáří, paměti i samoty. Přesně těch témat, na kterých je film postavený.
Animace zde nesloužila k přikrášlení reality, ale k jejímu ztišení. Tvůrci vědomě potlačili detaily, aby zachovali monumentálnost prostoru.
Prostor jako nositel emocí
Angel Falls ve filmu nefungují jako exotická atrakce. Jsou hranicí světa. Místem, kam se nelze dostat náhodou a odkud není snadné odejít. Právě proto působí uvěřitelně i v příběhu, kde domy létají pomocí balónků.
Lidský mozek čte taková místa intuitivně:
izolace = bezpečí i nebezpečí
výška = odstup od běžného světa
voda = čas, který plyne bez ohledu na člověka
Tyto významy nejsou kulturně naučené. Jsou hluboce zakořeněné.
Když realita předběhne fantazii
Zajímavé je, že mnoho diváků považuje filmovou krajinu za přehnanou. Ve skutečnosti je tomu naopak. Skutečné Angel Falls jsou ještě nepřístupnější, ještě prázdnější a ještě cizejší, než jejich animovaná verze.
Pixar musel realitu „zjemnit“, aby byla pro diváka čitelná. Ne proto, že by nebyla dost působivá, ale proto, že by byla až příliš.
Proč nás taková místa ve filmech přitahují
Reálná místa s extrémními vlastnostmi fungují ve filmu jako zkratka k emocím. Nemusí se vysvětlovat. Stačí je ukázat. Divák okamžitě chápe, že vstupuje do jiného světa – a že návrat nebude jednoduchý.
Angel Falls nejsou ikonické proto, že jsou nejvyšší. Ale proto, že představují svět mimo lidské měřítko. A právě takové světy film potřebuje, když chce vyprávět příběh o ztrátě, paměti a smíření.
Angel Falls dokazují, že filmová magie často nezačíná ve studiu, ale v krajině samotné. Některá místa jsou natolik silná, že se z nich stává hotový příběh – ještě dřív, než se objeví kamera nebo scénář.
A právě proto si je filmaři znovu a znovu půjčují. Ne kvůli efektu. Ale kvůli významu, který už v sobě nesou.
Zdroje: Journey Latin America, World of Waterfalls, foto shutterstock
