Zatímco fyzikální čas běží rovnoměrně, ten vnitřní je proměnlivý — a někdy se rozbíhá tempem, které připomíná vlastní zákony. Poznat, proč se to děje, znamená pochopit jednu z nejzajímavějších funkcí lidského vědomí.
Čas, který cítíme, a čas, který existuje: dvě různé veličiny
Z fyzikálního hlediska je čas stabilní. Od Einsteinových teorií víme, že může být relativní ve vztahu k gravitaci nebo rychlosti, ale v běžném životě měří sekundy a minuty stejně spolehlivě jako před stoletími.
Co se však mění, je náš mozek. Vnitřní čas — subjektivní prožitek délky dne, týdne nebo roku — je funkcí pozornosti, paměti a emoční intenzity. Když je dospělý člověk zahlcen, dny se mu slévají. Když dítě objevuje svět, každý okamžik je nový. Proto má desetiletý rok jinou „délku“ než rok čtyřicetiletý.
Studie ukazují, že různé oblasti mozku zpracovávají čas různými způsoby. Prefrontální kůra, bazální ganglia i mozeček přispívají k subjektivním odhadům. Tyto neuronální sítě si však s věkem, stresem nebo senzorickým přetížením vytvářejí jiné rytmy.
Čas objektivní a subjektivní se tak postupně rozcházejí — a to je kořen našeho pocitu, že „to utíká čím dál rychleji“.
Když je svět přehlcený: proč mozek zrychluje subjektivní čas
Moderní život produkuje obrovské množství stimulačních impulsů. Mozek však pracuje s pozorností jako se zdrojem, který má svůj limit. Když ho přetížíme, zapíná úsporné režimy: nerozlišuje nuance, nepamatuje detaily, neskládá si dny do bohatých vzpomínek.
Čas, který se špatně ukládá, se později jeví jako kratší. Neurovědci tomu říkají komprese epizodické paměti.
Hypotéza: čím méně detailů si mozek zapamatuje, tím kratší období se v retrospektivě zdá. To znamená, že přehlcený rok je v paměti kratší než rok plný významných událostí.
ČTĚTE TAKÉ: Mozek ve spánku pracuje víc, než si myslíme: nové studie odhalují strukturu snění
A protože moderní dospělý žije ve stálé kognitivní zátěži, mozek automaticky snižuje rozlišení „záznamu“. Čas se zrychlí, i když fyzikálně plyne stejně.
Mozek dítěte a mozek dospělého: proč věk hraje zásadní roli
Děti a dospělí žijí v odlišných časových krajinách. Nové zážitky u dětí vytvářejí silné epizodické stopy. Každý den obsahuje něco, co mozek vnímá jako nové. Neurobiologové tomu říkají novelty effect — jev, kdy mozek věnuje zvýšenou pozornost neznámým podnětům. Právě tato pozornost zpomaluje subjektivní čas.
Dospělý průběh dne však probíhá rutinněji. Mozek si vybírá jen emocionálně výrazné momenty, zbytek ukládá fragmentárně. Rok, který obsahuje málo novosti, tak působí kratší. Na tom se podílejí i chemické procesy — úroveň dopaminu, podmínky neuroplasticity i citlivost prefrontální kůry se věkem snižují. To všechno přispívá k pocitu, že kalendářní rok pro dospělého „netrvá stejně“ jako pro dítě.
Informační rychlost světa: proč technologie mění naši časovou mapu
20. století přineslo globalizaci, 21. století informační přetížení. Když mozek zpracovává velké množství rychlých podnětů — zpráv, obrazů, notifikací, rozhodnutí — vytváří méně hluboké vzpomínky. Každá minuta je naplněná, ale žádná se do paměti nevryje. Proto se roky odehrávají v pocitu „rychlého posunu bez obsahu“.
Studie ukazují, že kontinuální digitální stimulace mění naše vnímání intervalů. Mozek „trénovaný“ na krátké dávky informací očekává svět, který se stále zrychluje. Když ho nedostane, má pocit prázdnoty. Když ho dostane, má pocit zrychlení.
ČTĚTE TAKÉ: Mozek v rovnováze: jak se naše myšlení přepíná z analytického do intuitivního režimu a naopak
Je to paradox, ale právě on vysvětluje, proč dnešní dospělí vnímají čas jinak než jejich rodiče — i když jejich kalendáře mají stejný počet dní.
Fyzika zrychleného času: relativita, gravitace a skutečné dilatace
Zrychlený čas je primárně psychologický fenomén. Ale fyzika nabízí zajímavé paralely. Einsteinova teorie relativity popisuje, že čas plyne rychleji ve vyšších nadmořských výškách a pomaleji v blízkosti gravitačních polí. Tento efekt je měřitelný — atomové hodiny umístěné o několik metrů výše jdou skutečně rychleji.
Nejde o přímé vysvětlení našeho subjektivního prožitku, ale je fascinující, že čas je veličina, která sama o sobě není absolutní. Vědci často připomínají, že náš vnitřní čas, byť ovlivněný pozorností, stojí na principu relativních změn — podobně jako fyzikální čas reaguje na změny gravitace a rychlosti.
Když se čas zastaví: proč silné události zpomalují vědomí
Vedle zrychlení existuje i opačný jev: subjektivní zpomalení času během nebezpečí, úrazu či intenzivních emocí. Mozek tehdy zapíná nouzové systémy — zvýšenou aktivitu amygdaly, vyplavení adrenalinu, hyperzaměření na detail.
Subjektivně se minuta může zdát jako deset. Tento jev je dobře zdokumentovaný a ukazuje, že vnímání času není kontinuální. Je to dynamický proces, který se mění s emočním stavem. To jen potvrzuje, že pocit zrychlení je druhým pólem téhož mechanismu.
Je náš čas opravdu rychlejší, nebo si to jen myslíme?
Z vědeckého hlediska se nezrychluje čas samotný — ale zrychluje se náš život. Mozek se adaptuje na množství informací, které do něj proudí. Paměť ukládá méně detailů, pozornost se tříští, emoce pracují jinak, rutiny přibývají. Výsledkem je subjektivní vjem, který působí nepopiratelně skutečně. A přesto jde v jádru o kombinaci psychologických a neurobiologických procesů.
Modely ukazují, že pocit zrychlování času je přirozeným vedlejším efektem moderní civilizace. Neznamená to, že stárneme špatně. Znamená to, že žijeme v systému, který nepřetržitě aktivuje určité okruhy mozku — a vypíná jiné.
Čas, který není skutečný
Čas, který cítíme, není odrazem skutečné rychlosti světa, ale struktury našeho mozku. Když se život stává monotónním, zahlceným nebo rutinním, subjektivní čas se stlačí. Když je pestrý, nový a plný pozorných momentů, zpomalí se. Zrychlování času je tedy výzvou i pozvánkou: pochopit, jak funguje mysl, abychom dokázali žít vědoměji.
Zdroje:
Wittmann, M. (2011). Moments in Time. Frontiers in Integrative Neuroscience. DOI: https://doi.org/10.3389/fnint.2011.00066
Eagleman, D. (2008). Human Time Perception and its Illusions. Current Opinion in Neurobiology. DOI: https://doi.org/10.1016/j.conb.2008.06.002
Cellini, N., & de Zambotti, M. (2020). Time and Technology: The role of digital stimulation. Sleep Medicine Reviews. DOI: https://doi.org/10.1016/j.smrv.2020.101339
Gruber, M.J., & Ranganath, C. (2019). How novelty shapes memory. Trends in Neurosciences. DOI: https://doi.org/10.1016/j.tins.2019.01.001
Einstein, A. (1916). Relativity: The Special and the General Theory. (text veřejně dostupný)
