Nejen na okrajích společnosti, ale i mezi lidmi, kteří se jinak považují za racionální a kriticky uvažující. Otázka tedy nezní, proč lidé někdy nevěří konkrétním vědeckým závěrům. Otázka zní: proč se samotná věda pro část společnosti proměnila v hrozbu.
Věda není názor. A právě to je problém
Jedním z důvodů, proč věda vyvolává odpor, je její základní vlastnost: nenabízí jistotu, ale pravděpodobnost. Pracuje s chybou, s revizemi, s opravami. Přiznává, že se může mýlit – a že se bude mýlit znovu, protože právě tím se posouvá dál.
Pro lidský mozek je to nepohodlné. V běžném životě hledáme jasné odpovědi, pevné body a jednoduchá vysvětlení. Vědecký jazyk je ale opatrný, plný podmínek, výjimek a statistik. A právě tato opatrnost může působit jako slabost.
Tam, kde věda říká „s největší pravděpodobností“, nabízí konspirační narativ jasné „oni to vědí jistě“. A pro mozek pod tlakem je jistota přitažlivější než pravda.
Když se autorita vzdálí
Dalším faktorem je vzdálenost. Věda se postupně profesionalizovala, institucionalizovala a uzavřela do prostředí, které je pro běžného člověka obtížně čitelné. Odborné studie, recenzní řízení, specializovaný jazyk – to všechno posiluje pocit, že věda patří „někomu jinému“.
ČTĚTE TAKÉ: Když autorita zabrzdila poznání: případy, kdy věda mlčela příliš dlouho
Jakmile se autorita vzdálí, vzniká prostor pro podezření. Pokud nerozumím procesu, snadno uvěřím, že se v něm něco skrývá. Ne nutně proto, že bych byl nedůvěřivý, ale proto, že nemám přístup k rozhodování.
V tomto vakuu se rodí otázky, které nemíří k poznání, ale k obvinění.
Emoce proti datům
Věda pracuje s daty. Lidé pracují s emocemi.
A v konfliktních situacích mají emoce vždy navrch.
Témata jako zdraví, děti, tělo nebo budoucnost vyvolávají silné reakce. Pokud vědecký závěr odporuje osobní zkušenosti, strachu nebo přesvědčení, mozek má tendenci odmítnout zdroj, nikoli informaci.
V tu chvíli se věda nejeví jako nástroj porozumění, ale jako útok. Ne proto, že by byla nepřátelská, ale proto, že narušuje vnitřní rovnováhu.
Věda jako součást systému
V moderních konspiračních narativech se věda často objevuje jako součást „systému“. Ne jako samostatný proces hledání poznání, ale jako nástroj moci, kontroly nebo manipulace. Tento obraz je jednoduchý, srozumitelný a emocionálně silný.
Je mnohem snazší uvěřit, že „někdo nahoře něco ví a tají“, než přijmout, že svět je složitý, nejednoznačný a často nepředvídatelný. Věda se v tomto vyprávění stává nepřítelem ne proto, co říká, ale proto, co symbolizuje.
ČTĚTE TAKÉ: Proč lidé věří konspiračním teoriím: neurověda, sociální psychologie a obranné mechanismy mozku
Nejde o odmítnutí poznání. Jde o strach.
Odpor vůči vědě není odmítnutím poznání. Je to reakce na ztrátu kontroly, na zahlcení informacemi a na pocit, že rozhodování probíhá mimo dosah jednotlivce.
Konspirační teorie zde nenabízejí fakta. Nabízejí psychologickou úlevu. Jednoduchý příběh, ve kterém je jasný viník, jasný plán a jasná struktura světa.
A právě proto mohou působit uklidňujícím dojmem – i když realitu zkreslují.
Proč je důležité tomu rozumět
Pokud chceme porozumět současné společnosti, nestačí konspirace odmítnout nebo zesměšnit. Je nutné pochopit, jaké potřeby naplňují. Jinak budou vznikat znovu a znovu – pokaždé v jiné podobě.
Konspirační teorie totiž nezačínají nedůvěrou. Začínají nejistotou. Ve chvíli, kdy je svět příliš složitý, příliš rychlý nebo příliš chaotický, lidský mozek hledá zkratku. Něco, co dá událostem řád. Něco, co vysvětlí, proč se věci dějí právě takhle – a ne jinak.
Ne proto, že by lidé toužili po lži.
Ale proto, že náhoda je psychologicky těžko snesitelná.
Věda sama o sobě není hrozbou. Hrozbou je svět, který je rychlejší, složitější a méně čitelný, než na co je lidská mysl stavěná. A právě tam se rodí příběhy, které slibují jistotu.
ČTĚTE TAKÉ: Temné příběhy moderního světa: Proč se některé myšlenky šíří rychleji než fakta
Když vysvětlení nestačí, nastupuje příběh
V sérii o konspiračných teoriích se budeme věnovat tématům, která zná téměř každý. Od obav z technologií, přes nedůvěru k vědě, až po představu skrytých elit, které „řídí svět“. Ne proto, abychom je legitimizovali, ale proto, že vždy vznikají v konkrétním kontextu.
Budeme se dívat na to, proč se některé konspirace objevují právě v době krizí, proč se jiné vážou ke zdravotním nebo technologickým tématům a proč je tak těžké je opustit, i když existují jasná fakta.
Jednou z klíčových otázek této série není „co je pravda“, ale proč je určitému příběhu tak velká část veřejnosti ochotna věřit. Proč dokáže dát lidem pocit jistoty. A proč jeho vyvrácení často nefunguje – nebo dokonce posiluje odpor.
Konspirační teorie nejsou okrajovým jevem. Jsou vedlejším produktem lidské snahy porozumět světu, který je složitější než kdy dřív.
Proč se k těmto příběhům vracíme
Protože konspirace nejsou znakem hlouposti. Jsou znakem toho, že svět je pro mnoho lidí příliš nepřehledný. A pokud chceme porozumět společnosti, musíme porozumět i příběhům, které si vypráví ve chvílích nejistoty.
Poznámka redakce Kód Enigma: Série Konspirační teorie má analytický a vzdělávací charakter. Neobhajuje konspirační narativy a důsledně se vymezuje proti jejich propagaci.
