Ne proto, že by byla prokletá. Ale proto, že se na ni po staletí ukládalo příliš mnoho lidské bolesti – a Benátky, město paměti, se ji nikdy nepokusily opravdu vzít zpátky.
Ostrov jako karanténa svědomí
Poveglia nikdy nebyla místem, kam by se lidé chtěli dostat. Byla místem, kam byli odváženi. Už od středověku sloužila jako karanténní stanice v době morových epidemií. Benátky – obchodní velmoc propojená s celým světem – potřebovaly místo, kam izolovat nemocné, podezřelé i ty, kteří „mohli být rizikem“.
Když se ve městě objevily první příznaky moru, rozhodovalo se rychle. Nemocní byli nakládáni na lodě a převáženi na ostrov, odkud se většina z nich nikdy nevrátila. Neexistovala léčba, jen oddělení. Neexistovala naděje, jen čekání.
Poveglia se tak stala nástrojem přežití města – a zároveň místem, kam se soustředila smrt, aby zbytek mohl žít dál.
Kolik smrti unese jedno místo
Historické odhady mluví o tisících obětí. Přesná čísla neznáme – a možná právě to přispělo k pozdějším mýtům. O Poveglii se říká, že půda ostrova je z velké části tvořena popelem a lidskými ostatky. Archeologové upozorňují, že podobná tvrzení jsou nadsazená. Faktem ale zůstává, že masové pohřby zde probíhaly opakovaně, po celé generace.
Na rozdíl od jiných míst smrti nebyla Poveglia jednorázovou katastrofou. Byla dlouhodobým řešením. A právě to na ní zanechalo zvláštní otisk – ne dramatický, ale vyčerpávající. Smrt zde nebyla výjimečná událost. Byla každodenní rutinou.
Léčebna, která neměla koho léčit
Ve 20. století se zdálo, že by ostrov mohl dostat nový význam. Na Poveglii vznikla psychiatrická léčebna. Oficiálně místo péče, léčby a návratu do společnosti. Ve skutečnosti další prostor izolace – tentokrát pro lidi, kteří nezapadali.
Italská psychiatrie první poloviny 20. století byla silně ovlivněna dobovými představami o „nežádoucích“ pacientech. Léčebny často fungovaly spíš jako odkladiště než jako místa uzdravení. Poveglia se do tohoto systému zapadla až příliš přirozeně.
Když byla léčebna uzavřena, nezůstala po ní žádná snaha o obnovu. Žádná snaha ostrov znovu naplnit životem.
Proč se sem nikdo nevrátil
To je na Poveglii nejpodivnější: nikdo ji formálně nezakázal. Italský stát se ji několikrát pokusil nabídnout k dlouhodobému pronájmu. Bez úspěchu. Investoři couvli. Projekty zkrachovaly dřív, než začaly.
Benátky, jinak mistři v proměně historie v turistický magnet, tentokrát zvolily jinou cestu. Ostrov zůstal mimo mapy zájmu. Bez suvenýrů. Bez příběhů pro návštěvníky. Bez marketingu.
Jako by platila tichá dohoda: některá místa není nutné znovu využít.
Poveglia není strašidelná. Je paměťová
Na Poveglii není slyšet křik. Nezjevují se duchové. Neexistuje jediný vědecky doložený paranormální jev. Přesto je ostrov pro mnoho lidí nepříjemný. Ne kvůli strachu – ale kvůli vědomí, že zde lidské utrpení nebylo chybou ani nehodou, ale systémovým řešením.
Poveglia není prokletá. Jen si pamatuje.
A někdy je paměť tím nejtěžším břemenem, jaké může místo nést.
DALŠÍ PŘÍBĚHY Z CYKLU URBAN LEGEND
foto flickr Luigi Tiriticco: Poveglia 2015 [album], wikimedia commons